Vydrž

Není moc věcí, které bych za svůj život označila tak, že je nenávidím. Nenávidět je tedy dost silné slovo, přesto se jich pár najde, to určitě.

Hned na první příčce bych takto označila komunikační bezmoc. Taková ta patová situace, když člověk nemůže jinému vysvětlit svůj postoj, názor nebo pocit, protože ten druhý ho neslyší. Má to naslouchání v hlavě zavřeno, ani tomu už nechce dát šanci a dávno si myslí svoje, povětšinou stejné domněnky jako ze zkušenosti z minulých podobných situací. To skutečně srdečně nenávidím. Dotýká se mě to. A týká se mě to. Je to bezmoc.

Druhé místo by určitě obsadila červená paprika. To je totiž pro mě, jinak celkem zdatného zeleninožravce opravdu velká pomsta, když ji najdu v jídle.

A na čestné třetí příčce by skončilo slovo Vydrž. A o tom bych si tady teď chtěla chvíli psát.

Setkali jsme se s ním totiž úplně všichni. Úplně všichni v životě alespoň jednou od někoho v nějaké situaci uslyší:

,,Vydrž"

Prostých pět písmen. A já je v tomto složení tak moc nenávidím. Cítím za nimi tolik bolesti, hluboké lidské bolesti. V tom lepším případě jen fyzické, ale v naprosté většině případů se za nimi skrývají boly duše.

Tohle zvolání s pachutí rozkazu prostě není nikdy přítomno v příjemné chvíli, nebo aspoň moje hlava nedokáže žádnou takovou situaci vymyslet. Zato z těch nepříjemných mám příkladů až dost.

Tak ale začnu velmi zlehka.

,,Maminko, já musím nutně kakat" prohlásí dítě v autě v noci na dálnici, když jsme právě minuli pumpu a vjeli do padesátikilometrového stavebního zúžení.,,VYDRŽ to, tady to teď nejde a ve zúžení se zastavit nesmí" zní strohá odpověď.

,,Sestřičko víte, naší babičce není vůbec dobře, mohli byste nás už prosím přijmout? Čekáme tady déle než hodinu.",, VYDRŽte, pan doktor ošetřuje pacienta ve vážném stavu, co přijel ještě před Vámi"

,,VYDRŽ mami" říká dospělá dcera své matce, která doprovází jejich smrtelně nemocného otce a jež je sama po tak dlouhé době se silami v koncích.

,,To musíš VYDRŽet" zní z úst jiné mámy, která se takto snaží uklidnit svého syna, jež si právě velmi bolestivě vyrazil zub.

,,Měla bys to VYDRŽet, zbývá ti už jen poslední rok školy" radí s prosbou v hlase otec své dceři, rozhodnuté odejít ze školy a začít se o sebe starat.

,,VYDRŽte, ještě netlačte maminko, miminko ještě není připravené" slýcháme také často z porodních pokojů.

,, VYDRŽ" sykne tchyně při loučení a snaží se tak podpořit svoji snachu ve snaze o udržení rodiny.

,,Tohle nemůžu VYDRŽet" pomyslí si otec, jehož dospívající dcera se mu už druhý den neozvala.

Napadají vás další příklady? Nějaké další situace, kdy jste sami k Vydrž ponoukali, nebo měli sami Vydržet?

Co se za všemi těmito Vydrž skrývá? Je to tiché nevyřčené povzbuzení? Prosba, ať setrváš a neděláš změny? Nebo konstatování, že stejně nemáš na výběr?

Ať je to jakkoli, s každým dalším Vydrž mi dochází, jak moc ho nenávidím. Především proto, že přichází ve chvílích, kdy jsem různými způsoby zahnána do kouta a kde vybrat si jakoukoli jinou variantu než Vydrž je jako schovat se před deštěm pod okap.