Spolu začíná od já

Představa jediné romantické lásky na celý život mně děsí skoro celý můj život.

Toto dogma přece všichni známe, právě s tím do těch svazků také jdeme. Tedy až na pár dalších šťastlivců, kteří do Toho jdou, protože umí dobře počítat, nebo protože se ocitnou v situaci, která to od nich očekává. Ale jinak přece nikdo nepochybuje o tom, že právě jeho manželství, partnerství, či vztah vydrží a bude patřit k 50% těch, kteří se NErozvedou, NErozejdou, NEodloučí.

A pojďme si říci více o oněch padesáti procentech. Kdo jsou tedy vítězové a kdo poražení? Ti, co ve vztahu tvrdohlavě vytrvali? Nebo Ti, kteří odešli. Utekli, protože je to snazší cesta, než se se svým Já postavit názorům partnera? Nebo zůstali, protože je to sice bolestnější, ale pohodlnější varianta? Jsou vítězové Ti, co zůstali šťastní, po rozvodu, nebo bez něj? Nebo štěstí jen na oko předstírají, protože by ani sobě nikdy nepřiznali své nešťastné rozhodnutí? A co teprve Ti, co vědí, že za jejich neštěstí může vždy Ten druhý? A Ti, co sice hrdě hlásají kolik desítek let ve vztahu už žijí, ale před svým nejbližším přítelem svého životního partnera nenazvou jinak, než Ten můj debil, anebo Ta moje kráva.

Nepřísluší mi kohokoli soudit. Budu-li mluvit z vlastní zkušenosti, mohu jen říct, že mít hezký životní vztah není nic tak jednoduchého a samozřejmého, jak to zní a jak se to z fotek šťastných párů na Instáči může zdát. Že je to skutečně velká oboustranná dřina.

Kdo si po deseti, patnácti, nebo třeba třiceti letech společného života může říct, že má svého partnera pořád rád, tak jako, opravdu z lásky? Že ten život, co prožívají je pořád hodně Spolu a o úctě k druhému. Kdo to svému drahému může a umí říci do očí.

Ten, kdo ano, klobouk dolů, protože ušel obrovský kus cesty a zcela určitě to nebyla cesta snadná. Řekla bych možná, pořádná makačka.

A možná, že se do této doby ani moc nehodí. V čase, kdy lze všechno lidem tak zjednodušit a ulehčit, že nemusí vynaložit jakoukoli snahu pro dosažení svého cíle se nemůžeme divit, že hledáme takto pohodlná a snadná řešení i v našich vztazích. Už i na toto pole nastupuje, po nejlepších a nejlevnějších výsledcích prahnoucí konzum. Koupíš, slouží výborně. Rozbije se, nic se nereklamuje, neopravuje, nezkoumá se příčina rozbití. Jednoduše se vyhodí a později nahradí dalším, ještě vytuněnějším modelem.

,,Frk, frk, frk a je to, jednoduchý jako facka!"

Proč už se dávno o vztazích neučí ve školách? Projela jsem učební osnovy tam a zpátky a v oblasti Člověk a jeho svět na základních školách je spousta věcí o tom, z čeho se skládá rozmnožovací soustava člověka, jak se dělají děti, témata jako vztahy v rodině, manželství, partnerství a hóóódně času se věnuje rozpoznávání různých forem zneužívání. Na středních školách zase navazuje sexuální výchova o tématech jako sexualita obecně, onanie, sexuální dysfunkce, či antikoncepce. Což jsou všechno samozřejmě velmi důležité náměty, ale myslím si, že o většině z nich dnešní děti vědí, už na konci prvního stupně základky.

Nikde v tomto rozboru učebních osnov jsem nenašla kapitoly o tom, že hezké vztahy nejsou samozřejmostí, ani žádné jiné o nejdůležitějším životním vztahu, o tom, k sobě samému. Jak poznat sám sebe, jak se naučit sebe a svého chování nebát a sebe pod tlakem okolností nepopírat. Jak si umět odpustit i svoje horší stránky a projevy a přiznat si, že k nám patří a přestat je za každou cenu předstíráním skrývat. Jak se jednoduše mít nesobecky rád. Říct si a přiznat, že jediné, co na tomto světě skutečně mám je tenhle můj jediný život a že se mi nikdo kromě mě o jeho šťastný průběh nepostará, protože každý má dost co dělat s tím svým. Tohle učení nikde není. A právě ono je klíčem ke spokojeným životním vztahům.

Ano, ano, vím, že tohle vnitřní vědění by si měly děti ideálně odnést už ze své rodiny, což je ideální stav a označme si ho tady jako Rodina číslo 1. Je ale stále ještě spousta rodin, kde by se výše popsané kapitoly měli naučit nejdříve rodiče, říkejme jim Rodiny naděje a číslo 2. A bohužel také další množství rodin, pro které jsou tyto kapitoly nečitelné úplně, Rodiny číslo 3.

Já sama patřím do Rodin číslo 2 a o těchto kapitolách a jejich učení jsem se dozvěděla až když jsem se sama stala rodičem. O to větší poznání to pro mě bylo a vysvětlilo mi toliko mého životního trápení, že bych To teď ráda šířila dál, všem těm dalším Dvojkám a Trojkám. Aby už nikdo nemusel ve svých třiceti letech váhat nad tím, zda-li je dostatečně dobrou partnerkou svému muži, dostatečně dobrou mámou svým dětem, dostatečně dobrou pracovnicí svému šéfovi.

,,To, pro mě nejdůležitější poznání, že nepotřebuji žádnou přidanou hodnotu, ani um, abych byla dobrá je osvobozující."

,,To, že mám hodnotu pro sebe a všechny své blízké už jen tím, že Jenom Jsem."

,,To je myslím úplný základ všech našich šťastných životních vztahů."

I když přichází až po odžitých třiceti letech. Třicet let váhání sama nad sebou, bičování se do lepších výkonů, protože to se ode mě očekává, odsouzení se hned bez šance za všechny ty myšlenky, které nejdou s davem, nedůvěra v sebe samu...

A ještě zpátky k těm školám. Mé představy jsou do českého školství asi trochu liché, to přiznávám,  ale ráda si jen tak představuji. 

Nevedla bych to ,,učení se", jako klasický školní předmět s nějakým názvem. Spíše hravou formou, pohodlně si sedneme na polštář, čteme knihu, hrajeme hru, kreslíme si a pak si o tom povídáme. 

Mám nejméně 5 autorů, jejichž knihy, mnohdy pohádky tak citlivě přibližují různé lidské životní zkoušky, trápení a radosti, že jsem přesvědčena, že by pár hodin rozjímání nad jejich obsahem každému jednomu člověku v té třídě obohatilo život víc, než půl roku prvouky.

Co takhle zeptat se jich:

,, Co teď cítíte?"

,, Jak byste tuto situaci vyřešily vy, kdybyste byly na místě hlavního hrdiny?"

,, Co si o tom, co se stalo, myslíte?"

,, Připomíná vám tato situace jinou, kterou jste zažili?"

A věřte mi, nebo ne, mohla by to pro každého jednotlivce tam na polštáři na zemi, v těchto hodinách být první otázka na jeho názor za jeho celý den, nebo taky za celý týden.

,,A tady bych začala, tady u dětí, protože ty jsou začátkem našich zítřků."

"Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami." - Mahátma Gándhí indický politik 1869 - 1948