Španělsko 2019 IV.

Na druhý svátek vánoční jsme vyrazili na pláž a tento den skoro celý prolenošili. Bylo nádherně, pár nadšených jedinců se i v moři vykoupalo.

A další dny zase běžely takovou rychlostí, že jsem je vůbec nestihla chytit. Pamatuji si ale ten blažený pocit z nich a to, že jsem hóóódně odpočívala.

Jeden den jsme vyrazili s Míšou kouknout se jak se mu jezdí v terénu na crossové motorce a děti strašně bavilo, když s nimi projížděl přes potok, všude stříkal vodu a pak na závěr předvedl ukázkový parakotoul.

Některý další den jsme jeli poznávat zase další města na pobřeží, a v jednom z nich, v Almuňecáru jsme narazili na velký vodní svět s akváriem, tak jsme zaplatili tučné vstupné a vyrazili se podívat na všechno, co žije pod mořskou hladinou. Absolutní špičkou všeho tam byl podvodní tunel, ve kterém přímo nad námi plaval žralok. To se nám moc líbilo. A také se nám moc líbilo, že tady měly ty akvária skutečně obrovská a nepřipadalo nám, že se tam živočichové těsnají, jako jsme viděli v jiných zemích. Ani jsme nezaregistrovali žádné potlučené ryby. Takže sice dražší záležitost, ale zatím jsme za celý pobyt vstupné nikam neplatili, takže mohu pouze doporučit.

I ve všech následujících volných chvílích hódně plážujeme a užíváme si ještě poslední dny v teplíčku u moře, protože už se nám to tady krátí a blíží se termín odjezdu. Mimochodem, odjezd už jsme dvakrát prodlužovali, celkem o čtyři noci. Nějak se toho tady dole nemůžeme nabažit.

Jeden velmi větrný den jsme věnovali návštěvě jedné ze strážných věží. Cerro Gordo totiž jako jedna z mála zůstala zachována celá a byla vybudována na místě, kde je úžasný rozhled na obě strany pobřeží a tak můžete těchto věží na každé straně napočítat třeba deset. Krásné místo, parkoviště a upravené zábradlí po celé příchozí cestě. Ale fučelo nám tedy neuvěřitelně. Použili jsme všechno oblečení, co jsme v autě našli a obalili jsme se jím jak cibule.

Odpoledne před naším odjezdem se Míša vydal pokořit ještě jeden z motocílů, které by chtěl vidět a protože se počasí trošičku zkazilo, my se vydali poznat jednu z vyhlášených Pueblos Blancos, neboli bílých vesniček, které dělají celé Andalusii ten typický vzhled. Přímo nad naší Nerjou totiž leží vesnice Frigiliana, označována pro svou polohu v kopcovatém terénu hor za jednu z nejkrásnějších.

A pokud se tady mohu ještě chvíli rozplývat a dojímat, tak skutečně je. Mnohdy se mi totiž nestává, že by děti courání po památkách měst nějak zajímalo, a městská architektura už vůbec ne. Většinou se mi z mých třech dětských parťáků po prvních dvou kilometrech v nohách stávají oslíci. Ano, ano, přesně ty oslíky myslím, kamarádi Shreka, kteří mě řadou svých opakujících se vtíravých otázek na to, kdy už tam budeme, velmi brzy přivádějí k šílenství. Takže to většinou v zájmu zachování si vlastního psychického zdraví brzy vzdávám a hledám první dětské hřiště, kterým se do té doby obloukem vyhýbám.

Tady ve Frigilianě mě ale děti překvapily nevídaně. Nejenže za celou cestu ani necekly o tom, jak moc už je bolí nožičky, ale měla jsem pocit, že si to courání naprosto užívají. Čímž se nám nečekaně podařilo projít si tento skvost křížem krážem a nakochat se do sytosti, když už zítra frčíme směr realita. Ale ještě zpátky sem. To, že jsou všechny domy ve vesničce bílé, jasně, o tom vás přesvědčí první i poslední fotka na Googlu, ale že tady na konci prosince pučí roztodivné květy a zbarvují tady tu ponurou bílou do všech představitelných i nepředstavitelných odstínů exotiky, to už se z těch fotek nedozvíte. O tom, že jsou tady všechny ulice v centru vyskládány z různobarevných oblázků do nádherných symbolů, tam taky asi nepíšou. A jsou to tady přesně ty oblázky se kterými si tady na plážích už čtrnáct dní hrajeme. A o tom, že v těchto pidi uličkách tady běžně jezdí jižanské pidi auta a my se musíme vždy namáčknout na vstup do domu, aby mohla, už tak poškrábaná a bez zpětných zrcátek projet už tam vůbec psát nebudou. To se totiž nedá přenést, ani tím, že vám to tady teď píšu já. To se musí zkrátka zažít.

Frigiliana tak udělala pomyslnou nádhernou tečku za naším pobytem na úplném jihu Andalusie.

Aleee, nekončíme. Nebojte se. Ještě se musíme nějak dostat těch 3000 km domů :-)

A protože na našich delších výjezdech razíme heslo, že i cesta je náš cíl, spakováni a nacpáni až po strop, zapásáni do sedaček vyrážíme pomaloučku na cestu zpět. Pro dnešek si nedáváme velkých cílů. Jen něco málo přes dvě hodiny cesty, kousek za městem Alméria jsou totiž další dva cíle, které jsme si vyhlédli. Ještě tentýž den v podvečer, poté, co jsme se ubytovali v městečku Viator, které je přesně v půli mezi těmito našimi cíli se k jednomu z nich vydáváme. Dlouho jsme váhali ke kterému, ale nakonec jsme nemohli mít lepší volbu. Jedeme se totiž podívat do přírodního parku Cabo de Gata, k jeho majáku a to ještě netušíme jak krásnou podívanou si tam s koncem dne a zapadajícím sluncem připravíme. Chvíli mám pocit, že se tímto krásným okamžikem také rozloučila Andalusie s námi, jako by nám mávla na viděnou a vzkázala nám, že ví, že sem zase přijedeme.

Přírodní park Cabo de Gata nás okouzlil na první pohled. Už když jsme přijížděli a míjeli rozsáhlá saliniště, kde se v zapadajícím slunci líně procházelo tisíce volavek, působilo to na nás jako jedna velká fotografie v nejvyšší kvalitě od nejoceňovanějšího fotografa Nacional Geographic. Ty fotky za život vidíte několikrát, ale když to pak vidíte na živo, jste toho součástí, je to vskutku velký pocit. Další věcí, která si získala naši pozornost je barva a složení místních kopců, po celou dobu jedete po pobřeží v určitém neměnném stylu okolních hornin, ale tady to najednou působí úplně jinak. Oranžovo-rudé kopce s křiklavě zelenou trávou v ostrém kontrastu. Velmi okulibé. Zaparkovali jsme na parkovišti přímo u majáku, protože dál se již autem dostat nedá. Abychom si tady prašnými cestičkami prošli celou část této měsíční krajiny, tak bychom tu museli strávit aspoň pár dní. My se ale vydáváme pouze na krátkou procházku podél útesů, užíváme si to jiné světlo, co tady panuje a hlavně držíme rozjásané děti, aby nám někam nespadly. Kolem hrany útesů tady podobně jako na jiných místech ve Španělsku nejsou žádná zábradlí, ani cedule varující před pádem. Jen krásná čistá divokost. Návštěvu velmi doporučuji na déle než na krátkou procházku. Najdete tady totiž úplně zašité maličkaté plážičky, na které vede sice náročnější cesta, na některé z nich dokonce jen po moři, ale odměnou za to je pak ta chvíle, že jste na tomto úchvatném kousku světa jen vy.

Druhý den ráno se po snídani balíme a pokračujeme dál směr domov. Ještě předtím, ale navštěvujeme Desierto de Tabernas, jedinou opravdickou evropskou poušť. Vyprahlá krajina a neupravený vzhled této části světa naprosto zapadá do obrázků ze všech známých westernů, které se tady natáčely. Široko daleko nikde nic, jen písek, prach a pár zbylých filmových kulis. Později nacházíme jedno z nejznámějších míst zdejší oblasti, kterým je Texas Hollywood, dostali jsme se k němu sjezdem na prašnou cestu a po chvíli jsme přijeli k placenému vjezdu. Tam jsme se ale obrátili a odjíždíme. Podobně jako další lákadlo peněz z chudáků rodičů a to místo Mini Hollywood. Na obě bychom potřebovali mít alespoň jeden další den a taky chuť mísit se s davy turistů. A to my už, po téměř měsíci na cestě, nemáme ani jedno. Nabíráme tedy severní směr a vyrážíme na náš dnešní téměř osmihodinový přesun, tedy počítáno bez čůracích zastávek.

Na přespání vybírám kempový resort Alannia Els Prats, kde rozhodujícím kritériem byla možnost check-inu ve večerních, až nočních hodinách, díky 24 h nonstop recepci. Dostáváme přidělen maličký kontejnerový bungalov se dvěma ložnicemi, jídelnou, kuchyní a koupelnou. Za mě na noc naprosto postačující. Potřebujeme se hlavně vysprchovat a vyspat se v teple. Takže se po příjezdu ještě jdeme projít přes rozsáhlý kemp a den končíme v místní restauraci.

Další den nás čeká předposlední obr přesun. Téměř tisíc kilometrů do francouzského Mamirolle. Tady jsem přes Airbnb objevila velmi výhodné přenocování v domě u moc milého francouzského páru. Jako na cestě sem se nám potvrdilo, že jen velmi málo Francouzů se domluví anglicky a tak jsme zkoušeli různé aplikace přímého překládání vět do francouzštiny, ale stejně se nám nedařilo si se starším manželským párem popovídat. Později pak přišla jejich dcera a vše důležité jsme si anglicky řekli. Spalo se krásně. Jako u babičky na chalupě.

A dnes již míříme rovnou domů. Posledních devět set kiláčků a večer chrníme už ve svých vlastních pelíškách. Těším se moc. Mám tři měsíce do porodu a tak mě čeká všechno to příjemné chystání a připravování se na nového člena rodiny. A teď po téměř měsíci takto intenzivního každodenního poznávání a objevování už se skutečně těším na moji zajetou stereotypní rutinu.