Španělsko 2019 III.

22.02.2020

 Následující ráno nás Andalusie vítá do azurového nebe a sluníčko i takto brzy po ránu vypaluje bílé světlo přes zavřená víčka. Tohle miluju. Tu sílu slunce tady dole na jihu. Dnes navrhuji ,,Túr de plaža", to je označení pro vůbec nejoblíbenější činnost našich dětí. Vyrážíme prozkoumávat jiné pláže, než ty na kterých už jsme byli a především ty úplně divoké, kam se musí dojít pěšky po strmých cestičkách od parkovacích vyhlídkových míst a kde není žádná restaurace ani obchod, ale jen krásná divoká příroda. Míša vyjel na celodenní výlet na motorce, tak nemáme kam spěchat s návratem a přesně takto to mám nejraději. K večeru na naší poslední pláži nacházíme krásný pomalovaný oblázek a studujeme, co je to na něm za vzkaz. V této době jsme totiž ještě neměli o nějakých malovaných kamíncích ani tucha. A tak se koukám na Facebook na skupinu malujících v anglickém městě Bristolu a oznamuju jim tam s velkým díky, že je to náš první nalezený kamínek a že ho přes Česko určitě popovezeme zase někam dál. Dnes už vám mohu napsat, že nás pak malování kamínků na příští měsíce dost zaměstnalo a že tento kamínek o skoro dva roky později skončil na Slovensku, uložili jsme ho u jednoho tatranského plesa.

Děti byly z naší ,,Tour" tak nadšené, že se k nám příští den přidal i Míša. A tak jsme jeli na další neprozkoumané pláže a objevili tolik krásy, že se mi to sem na papír ani nedokáže vejít. Při jednom sestupu k pláži jsme prolezli jednu starou zbořeninu, kterých je tady na každém kroku hodně a vymýšleli jsme si příběhy, kdo tam asi žil a co ve které místnosti asi měli. Absolutně nás pak uchvátilo množství strážních věží, které tady potkáte na každé větší skále sahající k pobřeží. Trochu jsme si tyto úkazy vygooglili, protože nám nedávalo smysl, proč je jich tady tolik. Dozvěděli jsme se, že sloužily jako pozorovatelny, díky kterým španělé po celá staletí dokázali včas zjistit nájezdy pirátů z nedaleké Afriky, nebo Turecka. Tento promyšlený systém věží pokrýval celé pobřeží od jižního Gibraltaru až po Pyreneje na severu a v případě nebezpečí si jeho prostřednictvím dávali kouřové, či ohňové signály. Fakt moc zajímavé a dělají tady parádu a dobovou atmosféru ještě dnes.

Dnes je Štědrý den, děti to neví, co jsme odjeli, čteno z jejich nadšení, mají každý den Štědrý. Co jsme odjeli tak moje dny tak nějak utíkají, že vůbec nevím, co je za den, natožpak kolikátého je. A dnes tomu není jinak. Děláme si líné ráno, Míša už vyrazil na další část svého poznávávní a my koukáme na pohádky. Později se rozhodujeme pro jednu z divokých pláží,na kterých se nám líbilo nevím proč nějak víc. Je strašný verdo, kluci tady lítají nahatí, zahrabáváme je až po uši do písku a Barča jim ještě z písku modeluje prsa a těhotenský břicho. No jo no, tohle je u nás v těchto dnech velké téma. Dokud bylo moje břicho ještě malé, na nic se nikdo neptal, po třetím měsíci jsme jen dětem oznámili, že budou mít ještě jednoho sourozence, reakce byly různé, ale byl taky klid od různých otázek. Zatímco teď, když děťátko čile roste, kope a očividně řádí už přicházejí záludné otázky, u jejichž odpovědí se už zapotil nejeden rodič. 

Táta se k nám dnes připojil dříve a tak jdeme vyzkoušet jednu krásnou skálu, kterou jsme si už včera vyhlídli na lezení. Dětem uvazujeme sedáky, Míša natáhnul lano a rázem bylo o kus adrenalinové zábavy postaráno. Zbytek posádky, který se právě nepotil při výstupu do skal si se mnou něžně zahrál baseball a nasmáli jsme se při ,,odpalování" míčků tak, až nás břicha bolela. Příchod Krista - Spasitele jsme si tedy nemohli užít lépe. A aby nám nebylo smutno po té Štědrovečerní večeři, tak jsme se zastavili na křupavé grilované kuře s hranolkami a snědli si ho pěkně stylově, na lavičce vprostřed rušné andaluské ulice. Byl to ten úplně nejkrásnější Štědrý den, který jsem za svůj život zažila.

Příští ráno trávíme rozbalováním dárečků, které děti našly za oknem na terase, velikou radost nám Ježíšek udělal, když nám každému nadělil tričko s logem Hrubin's gangu:-) Později se domlouváme, že dnes vyrazíme s Míšou do hor. Že nám ukáže krásy, které objevil v sedle motocyklu. Řeknu vám, nejdříve jsem si to vůbec nedokázala představit, ani když mi ty zážitky několikrát barvitě popisoval, ale když jsme vyjeli asi 30 km od domu do jednoho z národních parků, brada mi spadla a nestačila jsem se divit. Sierras de Tejeda se nám ukázal v pravé kráse. Zatáčka, za zatáčkou, vesničky, výhledy, skaliska, řeky i říčky, vodopády, sady mandarinek i pomerančů, a úplně v dáli na vrcholcích hor bílý sníh, prostě úžasné. Zní to dost jako klišé, ale věřte mi, tohle oni tady mají a my to moc rádi poznáváme.

Zastavujeme se na jednom vrcholku odkud se do údolí rozbíhají paraglidisti a s úžasem pozorujeme jak se jen s tou zmuchlanou plachtou vrhají vstříc stometrové hloubce. O pár kilometrů dál zase zastavujeme u dalšího téměř zbořeného pasteveckého domu a kocháme se rozlehlostí krajiny. Za mě Boží hod vánoční byl zkrátka naprosto Boží.