Sobotní válka

Je sobota dopoledne, venku je tak hnusně, že zůstáváme doma za pecí. Šůruju nánosy bordýlku, který se za týden zase nahromadil při všudypřítomném každodenním dětském působení.

Tu časopis Čtyřlístek, tam zase knížka, co čte náš nejmladší čtenář. Sem tam kousek lega, který dnes nikomu nechybí, ale zítra až se bude stavět jeden z legovelkoprojektů, bude po něm urputná sháňka. Sbírám králíčky a vajíčka, které mi připomínají, že ve školce a škole už se všichni připravují na blížící se Velikonoce. Sbírám všechno, co už má své místo, ale záhadným způsobem se na to místo zkrátka ne a ne vrátit zpátky a rozjímám si o tom, kolikrát za týden tuhle nicotnou, nic nevytvářející práci dělám a kolik neviditelného času jí strávím. Najednou vytržena z myšlenek cítím, že je tady nějak divný klid, vzhledem k tomu, že jsou všechny čtyři děti doma. Tak odkládám posbíranou hromádku všech těch nezbytností a jdu se potichu podívat, co je nahoře tak významně zabavilo.

Když se blížím chodbou ke schodišti, slyším vyplašené cupitání, to jak se nahoře úlekem všichni přemisťují a naléhavě si něco šeptají a pak nahlas pan generál vydává rozkaz: ,, Do zbraně, už jsou tady Rusáci!" a srdce se mi skoro zastavuje a hlavou se mi rozbíhá milion myšlenek, každá na opačnou stranu emočního spektra.,, Na co si to tam hrajete?" volám na ně s poslední nadějí, že mě překvapí, že jsem třeba jen špatně slyšela.,, Na třetí světovou mami, čekáme na Putina, abychom ho mohli zastřelit. ,,Aha" zmůžu se na jediné smysluplné slovo a pak už jen přemítám, proč je mi z toho tak úzko. 

Co mi na tom vadí? Děti si zkrátka hrají na spoustu situací, právě tak, jak je zrovna chápou a narozdíl od nás ještě neznají společenskou cenzuru, co ještě je přípustné a co nikoli. A když pak naše nejmenší skoro dvouletá přichází s nasazenou rouškou na puse, jen mi to moje úzko pomáhá pochopit.

Ony To prostě berou tak, jak to je, nepatlají se v tom, proč To celé začalo, nesledují denně jak To probíhá, ani nepročítají nová vyjádření všech celebrit a polobrit dnešní doby k tomu, jak To celé skončí. Vědí jen, že je válka, že Putin je ten zlej a tak si dneska zkrátka hrajeme na Třetí světovou. Vědí jen, že je Covid, že se nosí roušky a tak si je při hře klidně nasadíme. 

Nic složitého v tom nehledej, snažím se sebe sama uklidnit. A tak vcházím k nim do pokoje, jsem ráda, že roli Rusáka jsem v této jejich hře nedostala já, sedám si na neustlanou postel a jen tiše koukám, jak hra pokračuje.

Tohle jsou naše děti, děti, které si před spaním nejraději čtou komiksový časopis Rychlé šípy, vydaný dávno před tím, než jsem se sama narodila, si tady teď hrajou na válku. A mě to bolí, hodně hluboko bolí. Ptám se, kde berou ty informace? O válce jsme se s dětmi samozřejmě bavili mnohokrát, ale vždy to byly jen základní informace, že se to skutečně děje, pak kdo proti komu a že je nám líto všech těch nevinných lidí, kteří si nemohli vybrat. Rozhodně to ale není každodenní téma, proto mě zaráží námět dnešní hry. 

Kde berou to přesvědčení, že všichni Rusové jsou nepřátelé? Takto generalizovaně o Rusech se u nás také nebavíme. Tak kde se všechno tohle dozvídají? 

Podobné informační nesrovnalosti jsme řešili celkem nedávno při jiném celosvětovém megamediálním průšvihu, při Covidu. Také nás několikrát překvapili s přineseným názorem, který jsme rozhodně s manželem nesdíleli. Tak co teď?

Teď nám nezbývá nic jiného, než přijmout fakt, že i přes naši snahu držet děti dál od všeho digitálního světa a neprosazovat před nimi žádné jednostranně zameřené názory se ve svých sociálních kontaktech s těmito názory a světem denně setkávají.

Nechci je před tím nijak chránit, to ne, to by bylo donkichotství. Ale potřebuji jim, po dnešní ,,domácí válce" o to naléhavěji ukazovat možnosti, jak si mohou sami vyhledat různé informace, nejen z mainsteamového pole názorů a pak si z nich teprve utvořit svůj vlastní. V toto případě je sice více než jasné, kdo je agresor a kdo napadený, přesto si nemyslím, že by obyčejný v Rusku žijící člověk  měl zájem na tom, aby se dělo, to co právě probíhá. Omlouvou všem občanům schvalujícím tuto operaci budiž naprostá cenzura a neobjektivnost médii podsouvaných názorů, což je další velké téma.

A obávám se, že těch celosvětových témat a vyhraněných jednostranně zaměřených, urputně prosazovaných názorů bude v jejich životě víc, než v tom našem.