Slovinsko - Kranjska Gora

Z Rakouska jsme se pozvolna vydali do našeho milovaného Slovinska, tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat oblast v okolí Kranjske Gory. Ubytovali jsme se v nádherných apartmánech s názvem Trata resort. Krásné místo, ke všem našim cílům kousíček a samotné stavení moc hezky zrekonstruované a se zázemím pro pobyt s dětmi.

Máme pátek a naše nejstarší má zrovna dneska narozeniny, tak se na ni ihned po ubytování vrháme a přejeme krásné další společné chvíle. Pak letmo obhlížíme vedlejší stavbu, ve které je další prostor pro děti, a protože nám mírně prší, vydáváme se jen k blízkému a nenáročnému cíli, kterým je Jezero Jasná. Zaparkovat se dá na dvou velkých parkovištích a také podél něj přímo u hlavní silnice jsou další místa. Děti se ihned zouvají a procházejí si bosonohou stezku a hned vedle ní potůček, s příšerně ledovou vodou a jsou naprosto šťastné. Míša se dokonce rozhodnul vlézt do jezera a vykoupat se celej. Brrr, tak to není nic pro mě.

Barča tam nakonec nechtěně skončila také, to, když ji při přecházení po kamenitém chodníčku na úplném začátku jezera uklouzla noha. Ještě, že není zima. Ráchací radovánky pokračují i v říčce ihned vedle Jasné. Kluci staví hráze z kamenů a kmenů a vůbec, jsme tady asi dvě hodiny a o dětech nevíme, síla vody je opět úplně očarovala. V okolí je k využití velké množství restaurací a kaváren, takže i kávomilové si tady přijdou na své.

Další den si vyhrazujeme pro Triglavský národní park. Přes obec Mojstrana pokračujeme silnicí lemující řeku Triglavska Bistrica a v mapách označenou jako Triglavska cesta. Po zhruba pěti kilometrech parkujeme přímo před cedulí informující nás o tom, že náš dnešní první cíl, vodopád Peričnik je vzdálený, jen co by kamenem dohodil. Úžasných vodopádů je ve Slovinsku mnoho, řeklo by se, na každém rohu, ale já cítím, že tento nás okouzlí ještě o trochu víc. Je celoročně volně přístupný, a protože tady parkujeme, jak jinak než brzy ráno, jsme tu zatím, ještě se dvěma pejskaři, sami.

Anežka do nosítka na záda, vodu a malou sváču do batohu, namasírovat stehna a jdeme na to. Ještě, než začneme stoupat po prudké lesní cestě nás úplně rozněžňuje výhled na ledovou Bistrici a hlavně na tu její pohádkovou barvu. Kdo tohle nezažil, neuvěří.

Když jsme tady ve Slovinsku byli poprvé a poznávali krásy v údolí řeky Soča, nikdy bych nevěřila, že ty lákavé fotky se smaragdově zbarvenou vodou nejsou upravené ve fotoshopu. Teď už ale víme, že toto kouzlo způsobuje velké množství uhličitanu vápenatého, který je rozpuštěný v těchto horských říčkách, protože většinou protékají vápencovou oblastí a když se k tomu přidá sluneční svit a kontrast s bílými vápencovými naplaveninami, tak je kouzlo na světě.

Necháváme tedy děti trochu si pohrát, naházet pár kamínků a pak už se vydáváme na krátkou, zhruba 400 metrů dlouhou lesní pěšinu, která nás, lemovaná zábradlím, po chvíli a mírně zpocené přivádí k tomu prozatím nejkrásnějšímu vodopádu, jaký jsme viděli. Je červen a po nedávných deštích, a tak nás naprosto uchvacuje množství a síla vody padající z výšky 12 metrů. Těsně před vodopádem je několik míst, kde se dá bezpečně sednout a tu krásu vychutnat, vyfotit a vstřebat. A pak také můžete zajít po strmé a místy kluzké cestě až za vodopád a užít si ho z pohledu pod skalou, ze které padá.

Nejdříve tam Míša vyrazil sám, jen se staršími dětmi a pak jsme si předali Anežku, protože pro takto malé škvrně to tady bezpečné rozhodně není a šla jsem si místo za vodopádem prohlédnout sama. A řeknu vám, lidé ku krásám přírody citliví, rozbrečela jsem se, jako malé dítě. Takovou čistou božskost a nadpozemský klid, i když ten vodopád řve neuvěřitelnou silou, jsem jaktěživ nezažila. Je to ráj.

Kdybyste chtěli, dá se tou zadní cestou za vodopádem pokračovat dál a jiná lesní cesta vás dovede zase k parkovišti na hlavní cestě. Takže pro zdatnější turisty určitě doporučuji tento krásný okruh, dlouhý jen něco přes kilometr.

My se ale vydáváme zpátky po stejné cestě, protože s Anežkou na zádech a malým Matouškem nechceme riskovat uklouznutí na prašné cestě za vodopádem.

U auta si ještě přibalujeme kočárek a já lačně hltám záchranný kus oříškové čokolády, protože mě výšlap k vodopádu a následné radostné rozjímání vycukřilo natolik, že jsem se začala třepat, což se mi tedy v mých kojících obdobích bohužel stává celkem často. Také se tedy přiznám, že jsem se dnes ráno v rámci příprav na celodenní výletění trošku odbyla se snídaní. Ach jo, nu což, čokoláda pomohla téměř okamžitě, dítě ze zad občerstvuji rychlou kójo svačinkou a odkládám do kočárku, převlékám si ještě zpocené tričko a pak už vyrážíme k našemu dalšímu cíli, kterým je horská chata Aljažev dom.

Jedná se o výchozí bod na velké množství hor v širším okolí a také na nejvyšší horu Slovinska a Julských Alp, podle které je pojmenován právě tento národní park Triglav.

Tato chata je od nás vzdálená asi šest kilometrů a dojdeme k ní tak, že budeme pokračovat po silnici, po které jsme sem přijeli, údolím zvaném Vrata, až na její konec. Až tam se sice dá dojet autem, je tam také parkoviště, ale my si chceme dnes dát trochu do těla a ten chutný oběd, co nás čeká si zasloužit.

A tak vyrážíme do prvního kopce. Celkem na těch šesti kilometrech nastoupáme jen něco přes tři sta výškových metrů, ale pro naše nynější složení účastníků, je to úplně akorát. Tyhle Slow cesty mám upřímně moc ráda, když máme jakýs takýs cíl cesty, ale nikam se nespěchá a nikdo nic nehrotí, když je konečně dostatek času vyslechnout si všechna ta dětská povídání a když je dost sil odpovědět na všechny ty veledůležité otázky. To miluju.

Radujeme se přitom z úžasných výhledů po obou stranách údolí a děti také z ohromného množství myší, které po cestě potkáváme. Je jich tolik, že kam se oko podívá, tam vidí mihnout se myš, nebo aspoň její ocásek. Po obou stranách lesa, kterým se část cesty prochází mají plochu mezi stromy kompletně prošpikovanou cestičkami a dírami. Tak uvažujeme, zda se letos pouze přemnožily, nebo zda je tento stav obvyklý.

Do cíle přicházíme skoro po třech hodinách a už značně ucapaní. Přímo v Chatě Aljažev dom si dáváme chutné občerstvení a obdivujeme barvu místních brouků, které jsme tu objevili. Děti využívají k prozkoumání krovek své, pod kočárkem všude s sebou vozené pozorovací kelímky a nás zase baví pozorovat, jak rády objevují každou novinku v přírodě.

Také Anežka se po pořádném chrupanci v kočárku probudila do hladu, a tak zajišťujeme pohodu i pro nejmladšího člena výpravy a pak už si jdeme projít okolí. Krásná kaple sv. Cyrila a Metoděje je typická pro fotky z tohoto místa. Hned za ní je malá skála s možností výstupu a se zábradlím, ale tentokrát tuto možnost nevyužíváme.

Ještě pár posledních fotek a nádechů krásy a už míříme pozvolna zpátky k autu. Dolů to je pro nás chodící, po upravené cestě příjemnější, ale naše vozící se členka se velmi slušně prochrupla cestou nahoru, a tak se obávám, aby se teď v kočárku nezačala nudit a tím pádem prudit.

Naštěstí ji starší tři děti neustále zabavují šiškami, větvičkami, nebo děláním blbin, takže když o chvíli později zastavujeme u auta, překvapená se divím, jak ta cesta zpátky krásně, v pohodě utekla.

Objevili jsme pak při nákupu surovin k večeři v obchodě místní nefiltrované pivo Union a tak se na něj dnes, až uložíme děti, ze srdce těším. Bude to lahodná tečka za tímto, ještě lahodnějším dnem.

Zítra pokračujeme směr Predjamský hrad, ten už je totiž delší dobu na našem bucket listu, ale o tom s vámi posdílím zase jindy.