Slovensko 2020

Slovensko nás míjelo již několik let. Jediné kam jsme se po narození našeho třetího dítěte dostali byla jednodenní prohlídka Bratislavy. Ale do našich smělejších plánů v Tatrách se vždycky něco připletlo.

Pobytový balíček v Demanovskej dolině s polopenzí nás uchvátil na první dojem. Hotýlek s bazénem, saunou, a dětským koutkem, no tak to už jsme si dlouho nedopřáli. Takže jo, v srpnu razíme, po půlroce dětí doma na distanční výuce a do toho narození čtvrťátka si musíme dopřát trochu relaxu. Je červen a tak nejvyšší čas to objednat.

Vyrážíme v neděli 16.8. a do Wellness Hotel Repiská přijíždíme pozdě odpoledne. Je tady sychravo a celkem zima, tak si chvíli obhlížíme okolí a pak se rozhodujeme před večeří vyzkoušet bazén s vířivkou. Po dlouhé cestě moc parádní relax. A výběr luxusní večeře nás pak potěšil ještě víc. Po večeři už se rozdělujeme na své pokoje, holky do jednoho a kluci do druhého a šupeme do peřin.

Druhý den po vynikající několikachodové snídani vyrážíme na procházku do okolí, couráme se a kocháme a jdeme do turistických značkách podél potoku Zadná voda směrem k Chopoku, který je nejvyšším vrcholem této lokality. Až k němu ale nedojdeme, to by bylo v našem turistickém složení na dva dny. Ale zastavujeme se u každé šišky a klacku, nespěcháme, povídáme, užíváme. Po obědě do ruky se autem vydáváme prozkoumat ještě vyhlášené středisko Jasná. Parkujeme před jedním z mnoha místních hotelů a jdeme si obejít Vrbické pleso, které je přímo tady pro všechny a volně přístupné. Hřišťátko na okruhu kolem plesa velmi potěšilo naše remcající turisty. Sportovní výkony tohoto dne jsme pak před večeří zase zakončili v hotelovém bazénu.

Další den si Míša vyhradil pro motovýlet a já měla naplánováno s dětmi zdolat kratší výstup na nedaleký kopec. Ale předpověď počasí mě trochu zviklala a mírné mrholení tu myšlenku úplně zahnalo a tak balím všechny tři, prťavku pak do nosítka a jdeme směrem od hotelu zpět k hlavní silnici a naším cílem je obhlídnout místní vyhlášené jeskyně. K těm jsme se nakonec nedostali, protože mě zlákala turistická značka, která ukazovala cíl ve skalách jen půlhodiny vzdálený. To se mi tak moc zalíbilo, že tady vzdálenost také měří na hodiny, že jsem se rozhodla takto krátkou metu zdolat. Jenomže, na té ceduli nikde nepsali, že je to cíl do ukrutného krpálu vedoucího téměř výhradně po skále a končící skalní trhlinou. No ještěže mám tak bezva parťáky, kteří mě museli dvakrát přesvědčovat, že to nakonec zvládneme. Takže já jedno dítě na břiše, jedna ruka čtyřleťák, druhá ruka se snažila nás trochu přidržovat. Na zádech bágl jak na týden pod stanem, v němž nechyběly všechny nezbytnosti do hor a hlavně svačina pro tři hladovce a někde přede mnou v nedohlednu na skále moje první dvě děti.

Uff, adrenalin stříkal proudem. Ale ten pocit, že jsme nahoře na Rozštepu na Ostredku stál za to. Dali jsme si sváču, jedno kójo a mazali jsme dolů, teda mazali, no asi si to dovedete živě představit. Mladšímu jsem ručičku při sestupu málem rozdrtila, aby mi nikam neslítnul. O to větší odměnou nám pak byl úplně prázdný bazén.

Dále jsme si naplánovali jeden delší výlet až do Tatranského národního parku. A to k jeho plesům. Ze všech pro nás možných mě nejvíce z cestopisů zaujalo Popradské pleso. Po náročné hodině jízdy, kterou nám tentokrát velmi znepříjemnila naše čtyřměsíční cestovatelka jsme dorazili na místo, kdy už při parkování se nás z probíhajících davů zmocňoval další nepříjemný pocit přelidnění. Zaparkovat jsme ještě zvládli, mezi posledními volnými místy, ale veškeré nadšení nás v tu chvíli již přecházelo. Bohužel jsem si při výběru místa myslela, že Štrbské pleso je známý pojem a bude tam narváno a že Popradské pleso zase až tak známé není... No budiž mi později odpuštěno.

Courali jsme se zprvu dost líně, ale to jsme ještě nevěděli, že těch šest kilometrů, co nás čeká vede pouze do kopce, někdy menšího, někdy strmějšího, ale zkrátka pořád jen do kopce. No jo, co bychom taky ve Vysokých Tatrách čekali. Tak jdeme a bez odmlouvání. Sluníčko svítí, Anežka po hodině řvaní v autě konečně taky usnula, tak co si ještě přát. Cesta nakonec utekla krásně, ještě jsme si s dětmi těsně před cílem střihli odbočku k místnímu symbolickému hřbitovu obětí Tater, zatímco Míša chvíli držel stráž a odpočinul u kočárku a pak už jsme společně došli až k cíli.

A nakonec nás ta nádhera opět úplně převálcovala, málem bychom i na ty davy lidí zapomněli. Sluníčko, obrovské hory, skály, nádherná příroda, průzračně čistá voda, to všechno je k vidění na Popradském plesu. Nezapomněli jsme tady uložit náš úplně první malovaný kamínek, který jsme našli před dvěma lety na jihu Španělska, kde přistál až z Anglie a tak jsme ho z teplíčka převezli ho hor. Pokochali jsme se krásou ukrutnou, pozorováním teček lidí pohybujících se na lanech ve skalách a vynikajícím koláčkem, který jsme si na místní Majláthově chatě dopřáli a vydali jsme se pomaloučku stejnou cestou zpátky. Šlo by tady samozřejmě udělat okruh, nebo i přespat na některé z chat po cestě, ale soudíme, že to teď v tomto složení účastníků ještě není pro nás. Bazén jsme nevynechali ani tentokrát a dnes jsme si ho užili ještě o trochu víc.

Brzy ráno další den se Míša vyráží trochu projet do východu slunce. My si děláme líné ráno a mě čeká disciplína ze všech disciplín nejdisciplínovatější a to, zajít s našimi čtyřmi miláčky na snídani do hotelové restaurace. Děti 8, 6, 4 roky a pak jedno 4 měsíce s sebou a snídaně formou bufetu. Uff. Představa ho byla vskutku hodně nervózní, nakonec to ale dopadlo na výbornou. Máme totiž úžasné a šikovné děti.

Později dopoledne vyrážíme už v plném počtu na naši poslední výpravu a zvolili jsme si pro dnešek výjezd lanovkou na Chopok a pak sešlap zpátky dolů. Je krásný pozdně letní den. Čekáme ve frontě na lanovku, protože kvůli covidovým opatřením mohou jet na čtyřsedačce jen dva lidi a ještě přísně vyžadují tady venku v přírodě nasazenou roušku. Nic nesoudím, nehádám se. Ale názoru jsem jiného. Áňa si jízdu na lanovce doslova užívá, jakmile zjistila, že je v nosítku a že má přímo před sebou k dispozici prsa, neváhala ani vteřinu. Druhou část výjezdu nás namačkali do kabinkové lanovky tak natěsno, že bychom i toho Covida myslím mezi sebou hravě rozmáčkli. Naštěstí to byla jen velmi krátká jízda a v posledním úseku výjezdu už jsme jeli v pohodě.

Nahoře nás čekaly úžasné výhledy, bodejť by ne, s výškou 2023 m.n.m je Chopok třetí nejvyšší horou Nízkých Tater. Po výstupu z lanovky jsme ještě zdolali výstup po kamenech na jeho skutečný vrchol a užívali si tam to pokocháníčko. A protože už jsme byli dost hladoví, navštívili jsme místní restauraci a já si konečně dala tolik vytoužené halušky s brynzou. Ty miluju a byly vynikající. Po tom, co jsme se nadlábli jsme ještě na trávníku před sestupem vypustili naši nejmenší, aby se taky trochu protáhla, pokochala a ochutnala místní zeleň a pak už jsme zamířili k sestupu. Ten byl místy vskutku náročný, ale udělalo nám velkou radost, že jsme objevili zaplachtované zbytky sněhu, které tady tímto způsobem uchovávají a tak jsme si ještě na finále užili pořádnou letní koulovačku. 

Bylo to tady moc krásné a moc rádi se zase někdy vrátíme.

Večer po večeři se nakonec rozhodujeme, že vyrazíme domů místo zítřejšího rána už dnes na noc. Nejmladší člence výpravy se totiž asi začaly prodírat první zoubky a tak je dost ukňouraná, tak bude lepší, když si tu cestu odbydeme přes noc, když všichni sladce spí.

Slovensku děkujeme za první vřelé přijetí a už se na jeho blízkost zase brzy těšíme.