Rodičování

Naší první lásce je deset let. Už deset let jsem hrdou mámou. A také už deset let řeším, jak to všechno kolem dětí dělat, co nejlépe. A právě zvládnutí tohohle našeho nejdůležitějšího poslání nás nikdo neučil. Jak rodičovat, abychom neublížili. Lépe by asi znělo slovo vychovávat, ale to nemám moc ráda.

Jediným učitelem nám byli svým příkladem naši rodiče, a i když to mnohdy nebyly příklady, které bychom chtěli praktikovat dál na svých dětech, tak pro nás byly do života, coby zkušenost, naprosto zásadní. Díky nim teď víme, jak celé to doprovázení našich dětí dělat chceme a jak ne. A s úctou všem rodičům naší generace děkuji, měli podstatně těžší podmínky a méně možností než máme při výchově my a jsem přesvědčena, že to tenkrát dělali úplně nejlíp, jak zrovna mohli.

Já sama jsem přečetla o různých směrech výchovy asi tak sto knih a taky viděla asi tak sto chytrých a poučných videí, a vyslechla sto dalších rozhovorů se zaručenými návody, jak to vychovávání dělat dobře. A každý, úplně každý doporučuje něco jiného, něco svého, co mu zafungovalo.

Řešila jsem v sobě do nedávna každou jednotlivou situaci, s každým z našich čtyř dětí, a to několikrát za každý běžný den.

Jak jsem v různých situacích reagovala? Jak jsem měla reagovat? A proč jsem tedy tak nereagovala? Jak na to asi reagovala ona, nebo reagoval on? Co si z mého přístupu vezmou do života za zkušenost?

Mám děti chválit? Učit je šikulkování? Nebo jen říkat, jak se v různých situacích cítím já, jestli mi to dělá radost, či starost? Patří k výchově stanovení hranic? Nebo si děti mají dělat co potřebují a kdy potřebují? Aby se plně rozvinuly. A co zákazy? A co tresty? Patří to k výchově?

A co teprve praktické záležitosti?

Porodit doma, ambulantně nebo v porodnici? Kojit, nebo podávat umělé mléko? Používat látkové, nebo jednorázové pleny? Očkovat děti, nebo neočkovat? Píchnout holčičkám ouška kvůli náušnicím už v porodnici, nebo počkat? Je, nebo není potřeba dětskou pokožku něčím mazat? Je, nebo není potřeba podávat nejmenším vitamíny K a D? Zavádět příkrmy ve čtvrtém, nebo až v sedmém měsíci?

A můžeme jít dál a dál a pak ještě dál, takové zahlcení různorodých názorů se snad v žádném jiném oboru neobjevuje. A mám pocit, že každý z těchto názorových pólů má ještě několik dalších úrovní, které si každý může zvolit.

Uff, přiznám se upřímně, pro prvorodičky musí být v současné době docela síla neztratit se v tom. A hlavně necítit selhání při zjištění, že jsem svému dítěti mohla v důsledku svého ,,špatného" výběru ublížit.

Tlak, tlak a nic víc než tlak. Ze všech stran a ve stále nových úrovních, které se v rodičování pořád ještě objevují.

Ze své čtyřzkušenosti v tomto odvětví vám mohu s čistým srdcem přiznat, že jsme s postupným přibýváním dětí vyzkoušely téměř vše z výše zmíněných rozdílných pólů a jejich podúrovní. A také na rovinu říkám, že nic z toho mi klid do duše nepřineslo. Jakmile jsme totiž začali urputně razit pouze jednu cestu, často jsme narazili a museli využít tu druhou, kterou jsme nejdříve úplně zavrhovali. Život si nás zkrátka postavil zase tam, kam potřeboval, abychom si nějakou zkušeností prošli znovu.

A za to velmi děkuji.

Že všech možných pólů výchovy a nevýchovy je totiž podle mě ten nejpodstatnější: HLAVNĚ SE Z TOHO NEPOSRAT!

Naučit se nejdříve soucitu k sobě samým a nic, co jsme udělali si v rodičování nevyčítat. Nejsme zkrátka stroje a nikdo nás to neučil.

A pak stačí pouze být k těm našim láskám laskaví a přiměřeně důslední. Věřte mi, že když má dítě rodiče, který mu svou laskavostí umí důsledně nastavit hranice, je úplně jedno, zda bylo kojené, nošené, či očkované.

Takové dítě má svůj laskavý vzor a bude bytostně potřebovat se takovému vzoru podobat.

Moc mě baví pozorovat, jak mě samotnou napodobují ty moje robátka. Někdy se ještě trochu zaleknu, to jo, ale v naprosté většině případů jsem si jistá, že s plným srdcem laskavosti jdeme tím správným směrem.