Rakousko - Ramsau am Dachstein

 Je skoro konec září, krásný slunečný pátek a my hned po škole vyrážíme směr Rakousko. Máme to cca šest hodin jízdy, takže na místo dorazíme určitě až večer, ale to ničemu nevadí. Bydlíme tentokrát na statku a paní domácí je tam prý nonstop. Všechny čtyři děti už jsou za dopoledne aspoň trošku unavené a tak jde cesta jako po másle.

Ubytko jsme sehnali na doporučení známých a k radosti velmi levně, a to i se snídaní. Na Bookingu ho lze dohledat jako statek Kalcherhof a náleží k městu Ramsau am Dachstein.

Jde o klasický starý velký statek s upravenými pokoji. Některé mají vlastní koupelnu a třeba také pidi kuchyňku, některé zase společné sociální zařízení na chodbě. Dole v přízemí pak je společenská místnost, kde je možné posedět a ráno se tady podává chutná a bohatá snídaně.

Na sobotní dopoledne jsem objednala lanovku na Dachstein, chci vidět vyhlášený místní SkyWalk, visutý most ve výšce cca 2700 m.n.m. Na parkoviště pod lanovku přijíždíme mezi prvními kolem deváté hodiny ráno a máme ještě dost času, než pojede právě naše objednaná, takže se kocháme slunečnými pohledy na tohle krásné pohoří i zespoda. V místní restauraci si dáváme kávu a děti si tady spokojeně hrají na hřištěti, okukují zvířátka za plotem a jezdí na šlapacích a odrážecích autech, které tady mají vlastní dráhu. No v tomto prostě Rakousko nikdo nepřekoná, všude na každém kroku cítíte, jak mají vše vymyšleno a zařízeno pro pobyt s dětmi. I sebemenší pumpa na dálnici má aspoň malé hřiště, nebo dětský záchod.

Vyjeli jsme na vrchol. Uff. Uši zalehly. Je tu zima, fouká, ale slunce tomu dává neuvěřitelně krásné světlo. Rozhodujeme se jít na most dřív, než sem dorazí ty plné autobusy lidí, které dole právě parkovaly a děláme dobře. Před vstupem se ještě platí vstupné a v jedné ceně je také vstup do ledové jeskyně, kterou tento okruh SkyWalk končí. Necháváme se fotit a také sami fotíme hromady fotek, protože ty výhledy jsou naprosto boží. Jste na drátěným mostě a pod vámi není vůbec nic, jen údolí. A když to tady trochu víc foukne, to je potom parádní adrenalin. Áni se tedy v nosítku ten fujavec moc nelíbí, ale když jí pak přetahuji přes hlavu ještě moji čepici, tak přestává protestovat a také se s námi kochá.

Na konci mostu jsou ještě schody do nikam, končící v prostoru nad údolím, které poskytují další úžasné výhledy a prostor pro fotografování. Hned poté už vcházíme do ledovcové jeskyně a zastavujeme se hned u prvních fotografií ve vstupní chodbě. Podrobně je na nich totiž zdokumentováno, jak celý tento komplex mostu, lávek a vyhlídkových míst do této skály kotvili a jakou techniku k tomu tady skoro ve třech tisících metrech potřebovali. Dále se kocháme krásou ledu, nad námi je prý v tomto místě 12 m původního ledovce a tady je velmi příjemně. Trochu jsme zpočátku zápasili s našimi vozembouchy, protože kdo by to byl čekal, že v ledové jeskyni bude kluzko, že? Tak poté, co jsme si znovu stokrát zopakovali pravidla neběhání u bazénu a na ledu se můžeme nechat okouzlit vším, co tady z ledu zvládli udělat. Na můj vkus je to tady zbytečně moc barevně osvětlováno, ale dětem se to naopak líbí moc. Celou jeskyni si procházíme se vlastním tempu, bez průvodce a ven vycházíme podstatně níž, než jsme nastupovali. Pro tento případ tu mají jezdící pás, který nás vyvezl zase zpátky na výstupní místo u lanovky a restaurace.

Opodál nacházíme pěkný plácek s lavičkami a dáváme si tady svačinu. Děti si pak nadšeně hrají na velké hromadě sněhu, která jim tady ještě ze zimy zbyla a koulují se a dovádějí jako by sníh ještě neviděly. Později si ještě celou budovu obcházíme a kocháme se výhledy do všech stran. Kupujeme magnetku na lednici, to samozřejmě nesmíme zapomenout a už se chystáme k lanovce směr dolů, když nás zastavuje místní vlekař a něco nám vysvětluje lámanou angličtinou. No trvalo pěknou chvíli, než jsme se pochopili. Nahoře musíte zaplatit lístek za parkování, dole platit nelze. No dobře tedy a už se blížíme k lanovce a přímo před námi nám odjela ta s vyhlídkovou plošinou, na kterou jsem původně měla zálusk. Kabina, ve které stojí lidé klasicky uvnitř a pak další, kteří si mohou vylézt do prostoru nad kabinu a sjet takto vyhlídkově dolů. Ono se to tedy zespoda nezdá, ale to převýšení je cca tisíc metrů a ta kabinka jede myslím něco kolem osmi minut, takže docela to šupe.

Dole míříme znovu do restaurace a ke hřišťátku, děti nás ukecávají, abychom koupili jednu dřevěnou velkou kouli, která kromě toho, že má vypáleno místní panorama je také použitelná do místní kuličkodráhy, která náleží taktéž k hřištěti. Dáváme si polívku a kafčo a pomalu se přesouváme k odpočinku domů. Áňa s tatínkem si šli ducnout a my se chvíli bimcáme s telefonama a pak vyrážíme na obhlídku trampolíny a houpaček hned tady na zahradě u statku. Všude jsou tady krávy, vpravo i vlevo vedle příjezdové cesty, prostě všude. Koukají, žerou, bučí, telata trdlují a je tady fajn.

Odpoledne vyrážíme na stezku Silberkarklamm, jedná se o cestu po dřevěných lávkách, mostech a schodech vedoucí v údolí říčky, kterou po stranách obklopují krásné skály. Je tu také možnost několika ferratových cest a stezka pak vede dál k výstupům na okolní hory. Parkujeme těsně před vstupem na velkém parkovišti a platíme vstup. Aňa na zádech není úplně spokojená, tak snad jí to za chvíli přejde, chtěla bych ji nechat chvíli capat, když se tak hezky vyspinkala, tak třeba za chvíli bude lepší místo říkám si. Jenže lepší místo nepřichází, jdeme po uzoučkých lávkách, po tisíci příkrých schodech a do toho se vyhýbáme všem horalům, kteří míří opačným směrem. No vždyť jo, je po páté odpoledne a v tuto dobu už se do skal neleze, přeci. My jsme si řekli, že dojdeme alespoň k horské boudě Silberkarhutte a dáme si tam limču, ale poté, co míjíme krásný vodopád a prostranství se nám mírně otevírá, musím tu malou hemžící se turistku vyndat aspoň na chvíli z nosítka. Tím ale téměř zastavuji náš postup dále, a tak se nakonec rozdělujeme. V té boudě totiž v šest zavírají, a to bychom celkem určitě v našem novém tempu nestihli. Obracíme se tedy a já s Anežkou jdeme zpátky dolů a děti s Míšou pokračují dál. Cesta dolů je, co si budeme říkat ještě tak cca dvakrát složitější než nahoru a po chvíli už notně cítím léta netrénovaná stehna. Anežka už si aspoň trochu pocapala, tak ji hážu na záda a zastavuji se až u auta na parkovišti. Procházíme se kolem říčky a po obrovských kládách, která tady dělí parkoviště na úseky a po necelé hodině už se k nám konečně blíží i zbytek party. Celá cesta od parkoviště až k boudě není vůbec nijak dlouhá, pouze cca 1,5 km, ale opravdu velmi náročná a doporučuji ji pro děti až tak od 5ti výše, nebo pro spící neprudící nošence. To byla tedy výživná sobota!

Po chutné snídani vyrážíme prozkoumat jedno z místních horských jezer. Reiteralmsee, nahoru vyjíždíme zdarma kabinovou lanovkou. O tomhle jsem se vlastně úplně zapomněla zmínit. V Rakousku téměř ve všech jeho spolkových zemích mají pro turisty k dispozici zážitkové karty. Pro daný region se vám pak s nimi nabízí spousta možností, kde nemusíte platit vstupné, nebo je možno ho pořídit s obrovskou slevou. Pro naši početnou rodinu se tato možnost vždy vyplatí, proto hledám místa s ubytováním, které tyto Sommer, nebo Winter card poskytují.

Tady tedy máme k dispozici Schladming - Dachstein Sommercard a vlastně všechny výlety se snažíme plánovat s využitím těchto slev.

Po vystoupení z lanovky se kocháme panoramaty a že jsou fakt super a pak se pozvolna kolem jezera přesunujeme za něj, kde již vidíme rozcestníky. Zajímalo by mě totiž jaká je cesta k dalším horským jezerům, které jsou tady v okolí, jedno z nich Untersee mám v merku už delší dobu. Bohužel ve všech cestopisech, co jsem přečetla jsem se nedozvěděla, zda je cesta k němu dlouhá cca 1,5 km sjízdná pro kočárek. Takže to vyrážíme prozkoumat. Máme sice konečně u posledního dítěte úžasný kočárek do terénu, ale cesta, která tady po prvních klidných 200 metrech pokračuje je skutečně jen na nosítko. Našemu mladšímu navíc dneska není úplně fajn, tak se rozhodujeme, že se vrátíme a podnikneme plán B, že se místo sjezdu lanovkou dolů pěkně projdeme. Ještě jsme si udělali dostatek kochacích fotek u jezera a dali si s chutí místního radlera a pak už jsme vyrazili.

Cesta dolů byla krásná, část po sjezdovkách, část lesem, něco po silnici, něco křovím. Celou dobu ale úžasné výhledy a spousta zajímavostí, nadchla nás trailová dráha pro děti hned pod lanovkou, to bude určitě jeden z našich příštích cílů. U další chaty po cestě jsme objevili krásné dětské pískoviště, hřiště a velkou krávu, na které si děti mohly vyzkoušet, jak se dojí. Později jsme narazili na další hřiště na sjezdovce, které bylo sestavené ze starých vyřazených kabinek od lanovky a v každé z nich bylo pro děti něco jiného na zabavení, někde se malovalo obrovskými pastelkami, někde stavěly kostky a pak o kus dál ještě ta úplně největší houpací síť. Konečně se děti nemusely hádat, kdo se zhoupne dřív, protože se tam vešly všechny. Cesta ubíhala krásně pomalu, Barunka mi udělala krásný přírodní prsten a Matouška už jsem pak musela vzít chvíli do nosítka. Byl unavený a asi na něj zase vlezl nějaký bacil, tak ať ho nepřetáhneme. Ještě jsme si udělali zastávku na svačinu a už pádíme k autu. Celkem to dolů bylo kolem šesti kilometrů, ale naším tempem jsme si toho ani nestačili všimnout.

Doma trochu odpočíváme a později k večeru ještě chceme vyrazit do místního bazénu s atrakcemi. Bohužel Máťa v autě usnul a probudil se s teplotou, tak do bazénu jdou jen starší děti s Míšou a my se jdeme s menšími jen kouknout kousek dál na další z našich cílů. Kopec Rittisberg, to bude náš zítřejší plán, nahoru zase lanovkou, tam je vyhlášené obrovské dětské hřiště s vodními prvky a dolů vede cesta po pohádkové stezce, tak to by se nám mohlo jako dopolední plán hodit. Později už pak budeme odjíždět směr domů, tak ať to před cestou nepřeženeme a neusínáme za volantem. Děti jsou z bazénu nadšené a mě zase těší, že to je další úplně zdarma zábava, kterou si tady můžeme dopřát.

Noc nám však plány úplně zrušila, Matouškovi se totiž teplota přehoupla k horečce a téměř 41 stupňům, byl slabý, kašlal a zvracel. Dali jsme si tedy jen snídani, zabalili, uklidili a vyrazili k domovu bez dalších zastávek. Naštěstí nám na cestu dobře zabraly nurofenové čípky a Máťa téměř celou cestu prospal.

Tak jsme tento výlet zakončili trochu jinak, než bychom si přáli, ale s tím se zkrátka občas na cestách setkáme. Druhý den ráno doma už byl Macík zase úplně fit, a hned se ptal, jestli zase pojedeme na to hřiště v Rakousku :-) Byl to krásný prodloužený víkend a už se moc těšíme na další.