Obytňákem přes Evropu VII. Rakousko - Laa an der Thaya, Morava

Je brzké odpoledne, nabíráme severozápadní směr a vyrážíme na naši poslední noc v zahraničí. V rakouském městě Laa an der Thaya jsem nikdy předtím nebyla, ačkoli jsem téměř dvacet let bydlela takřka, co by kamenem dohodil. Je to menší městečko úplně u hranic a jak jinak, mají tu termální lázně, když už je jinak teď v květnu zase zima jak v lednu. 

Zaparkovali jsme na parkovišti před termálním hotelem, protože tady kemp nemají, ale na různých karavanových webech jsem se při důkladné večerní přípravě dočetla, že přespávání camperů tady všichni včetně policie tolerují, a tak jsme mazali projít si město. 

V parku na nás vykoukla výstava děl místních umělců, tedy řekla bych, že slovo umění tady nabylo na kontroverzi, ale je dost možné, že je to pouze můj názor, protože se mi jako matce špatně vysvětluje význam zkrvavené sochy jakéhosi světce a dřevěné větve ve tvaru penisů poskládané různě na hromádce přes sebe. Toho světce jsem ještě dala, náš prostřední jen utrousil: "Mami koukej, ten měl asi hustou nehodu", ale dál jsem raději zvolila cestu mimo park, s každým dalším uměleckým výlevem jsem totiž ztrácela argumenty. 

Na náměstí nás pak ohromila nádherná budova radnice, tak to páni jó, klobouk dolů, v průvodci jsem ještě vyčetla jakýsi kus staré hradby vedoucí až k hradu, tak jsme se tím směrem vydali. Našli jsme kouzelný zelený koutek s nádherným dřevěným hřištětem a ano byla tam nějaká hradba to jo, ale já si tohle místo budu už navždycky pamatovat kvůli úplně něčemu jinému. 

Děti se rozutekly po hřištěti a já konečně sedla a začala plánovat cestu do naší poslední zastávky, než pojedeme nadobro domů, když za mnou přišlo jedno z dětí a už podle výrazu jsem tušila o co jde, nicméně jsem tu myšlenku nechtěla pustit ani o kousek dál... Přesto: "Mami víš, já jsem si prcnul/prcla". Ale jak jistě zkušení rodiče vědí, je prcnout a Prcnout. "No to nic, tak tady máš vlhčené ubrousky a kapesníčky, pokud ještě musíš, zajdi támhle ke zdi a dodělej to, tak jak jsme z našich cest, když se musí ve městě zvyklí, jo?", to znamená prostřít kapesníček, vykakat, otřít, vše zabalit a vyhodit, no nejsme přeci žádný prasátka, abychom po sobě všude zanechávali trus, když už nemůžeme najít veřejný záchod. 

Tak dobrá, uplynulo pět minut, pak deset, přestože jsem to naše dítě měla pořád na očích, nechtěla jsem rušit a na druhou stranu, zajímalo mě, jak to tentokrát šlo, nestalo se to totiž zdaleka poprvé a v předchozích případech bylo párkrát potřeba malé asistence. Když jsem se přiblížila, slyšela jsem pláč, že už úplně všechno, do čeho se dalo utřít došlo a pořád je ještě špinavo.... No špinavá může být třeba podlaha, nebo stůl, když se na něj nabryndá. Tohle ale bylo od zadku ke kolenům vymalováno a dotyčný/á nejenže už použil/a i svoje prcnuté spodní prádlo, ale také všechny vlhčené i normální kapesníčky, které jsme s sebou měli. Prostě situace na závěr výletu, kdy spíme poprvé za celou dobu na parkovišti, a ne v kempu, kde bych ho/ji nahnala do teplé sprchy, jak vystřižená z černobílých starých grotesek. 

Ale jak již bylo řečeno, vše se vyřešit dá, naštěstí jsem dětem do lahve na pití tentokrát nepřidala žádný džusík a všude kolem rostla pěkná tráva. :-) 

Ráno jsme natěšeně spěchali do lázní, a zklamání bylo o to větší. Upřímně řečeno na to, jak si pobyt místní část moraváků vychvaluje, za mě to nebyla úplně příjemná návštěva. Moderní ano, čisto ano, velmi draho ano a vyžití pro děti byl jeden pidi brouzdák přeplněný tak, že jsem začala na úplném konci cesty mít první vážné obavy o bezpečnost skákajících a skotačejících dětí. 

Naštěstí ségra napsala, že se z práce uvolní dřív, ať se bratranci a sestřenice řádně užijí, a hlavně my ať si pořádně o všem našem cestování popovídáme. Takže vidina česky mluvících kamarádů byla po třech týdnech dost lákavou představou a opustit mraveniště hulákajících dětí nikomu naštěstí nedělalo problém. Milé to zakončení milého výletu. 

Nu což říct závěrem, chtělo by to asi nějaký happy end, nebo aspoň suma sumárum, ale už mě zhola nic nenapadá. Jak jsem psala na začátku, jsem unavená a cítím se jak vyždímaný hadr. Ale jsem šťastná, protože jsme vše v pořádku zvládli. Naplněná, protože jsme toho strašně moc krásného viděli a zažili. Hrdá, protože mám úplně nejvíc nejlepší parťáky na cestování a také poučená, už totiž vím, že pro příště zvládnu úplně všechno, tato zkušenost mě totiž kopla míle dopředu. 

Po našem návratu jsem se setkala s názorem, že jsou naše děti chudáci, které s sebou vláčíme po dlouhých cestách.... No promiňte, zkuste se jich zeptat, zda by jely na tři týdny do obytňáku znova. Vyskočily by radostí a hned by si odešly zabalit nejnutnějších pár věcí do batůžku. :-)