Obytňákem přes Evropu IV. Chorvatsko - Nin - Makarska

Obytňákem přes Evropu IV.

Chorvatsko - Nin - Makarska.

Jsme na cestě už mooc dlouho a zatím nám počasí příliš nepřálo. V plánu je teď ještě jedna přespávací zastávka v kempu v městečku Nin nad Zadarem a pak už šupeme dolů k Dubrovníku. 

Jsme tu, v městečku Nin je krásný kemp, jste-li takový ten opravdový dobrodruh. Když jsem tento kemp vybírala měla jsem další úplně jasnou představu o tom, jak si tady u moře děti krásně vyhrají na velkých písečných lagunách, na které pěje ódy nejedna cestovka, v těch představách taky bylo 25 stupňů a polojasno, ne 10 stupňů a vítr s deštěm. Obrázek skautského kempu, kde, jak to vypadá před právě končící rekonstrukcí určitě měli suché záchody a teplá voda je možná pouze po ohřátí v erární konvici, mě, coby matku tří, z minulých dní na kost promočených dětí, příliš nenadchl. Nechci tomu křivdit, ale po zkušenostech ze Slovinska, byla místní vybavenost opravdu ledová sprcha. A ani omluva, že ještě není sezóna mě tedy po srovnání s jinými kempy v názoru neobměkčila.

Na druhou stranu, děti si zde poprvé vyzkoušely, jaké to je domluvit se s německy mluvící šestiletou kamarádkou Elisabeth. Nejdřív párkrát přiběhly, že jí vůbec nerozumí a prosily nás, ať jim jdeme překládat. Poté, co jsme se na ně zcela vydlábli, pochopily, že je to pouze na nich a já mohla žasnout nad tím, jak si bez předsudků umí všichni dohromady nějakým způsobem vysvětlit vše, co ke hře potřebují.

 Tak hurá, jednu noc jsme tady zvládli a jede se konečně za teplíčkem, radost číslo jedna - neprší, radost číslo dvě - upravujeme cestovní plán a zastavujeme už v kempu na Makarské, nikdy předtím jsme tady totiž, už kvůli tomu názvu nebyli. O to větší pro nás bylo to vyhlášené přelidněné mraveniště překvapení. Nádherná příroda zcela prostá lidí, které počasí zřejmě dostatečně vylekalo a raději se nikam nevydali. Na druhou stranu, když jsme si chtěli projít, všemi světly blikající, všemi vůněmi vonící a lákadly proděti lákající promenádu podél moře, nebyla ani o ni nouze. Rovnoměrně s ubývajícím deštěm ubývalo i všeobecného napětí, maminka se zklidnila, tatínek se zklidnil, děti přímou úměrou taktéž a konečně jsme si měli začít naplno užívat mnou vysněné rodinné dovolené u moře. Rozumějte, být s dětmi, být spolu a věnovat si čas, který se nám v domácích podmínkách tak zoufale nedostává, když ve všedních dnech trávíme většinu času prací, starostí o provozní záležitosti domácnosti a donedávna, v mém případě, také studiem. Osud tomu ale nechtěl. 

Poučena z předchozích nezdarů a situace kolem hledání místa v kempu jsem se tentokrát rozhodla pro místo sama. I když jsem samozřejmě nejdříve objela celý kemp, abych si to rozhodování náhodou neulehčila a pak mi při manévrování a otáčení se mezi stromy, ze strachu z poškození vlastního bydlení muselo přijít navigováním pomáhat čtvero německých párů v důchodovém věku, jsem místo našla. Zaparkovala tentokrát velmi odvážně, blízko stromu a zdi. Hrdě jsem si pak připadala jako bych sem vkličkovala nejméně s kamionem. Vše zapojila, dokonce vytáhla kempingový stůl a židle, děti nakrmila, nachystala vše na večerní romantickou procházku u moře a čekala na manžela, který byl ještě na cestě za námi. 

Po jeho příjezdu už byly děti netrpělivé a chtěly k moři, nebo prostě se někam po půli dni stráveném v autě podívat, nachystala jsem manželovi jídlo a že si odskočím obhlídnout vybavení sprch a toalet a co si budeme říkat, také si v klidu, a hlavně sama dojít na záchod. To se sice vše povedlo, ale když jsem se vracela, zahlédla jsem, že se manžel chystá někam ještě přeparkovávat. Když jsem přišla, jen mi řekl: "Pohlídej děti a dejte na stranu ty židle". Rozkaz, provedeme. Vůbec jsem ale nepochopila, proč to dělá, když jsme úplně krásně rovně zaparkovaní a vše je tentokrát perfektně vybaleno a připraveno. Nic, mávla jsem nad tím rukou a on nacouval do stromu! Do toho stromu, který jsem já při parkování tak pečlivě a téměř zkušeně obkroužila. Ohnul tím celý nosič na kola upevněný na zadní straně obytňáku a rázem bylo po náladě...Nakonec tedy i přeparkoval, a my celých dalších pět nocí spali naklonění na pravou stranu dopředu. To už tak prostě je, čemu se v myšlenkách chcete nejvíce vyhnout, to vás potká hned za prvním rohem. 

Dny tady byly překrásné, všechny děti si dokonce v sedmnáctistupňovém moři smočily jejich prozřetelně koupené neoprenky. Cpali jsme se zmrzlinkami, až jsme měli boule za ušima a musím říct, že tam jsem zažila konečně ty chvíle, na které jsem se tak těšila, chvíle, kdy jsem si jenom užívala dětí. Měla čas plést holčičce copy a vymýšlet nejrůznější účesy, koukat se na chlapečky, jak zdokonalují techniku lovení ježků a rybiček, mazlit se s nimi a nespěchat zase něco strašně důležitého dělat. 

Při jedné procházce promenádou k majáku nás oslovila cizí paní, ze které se nakonec vyklubala Češka, která nyní po smrti svého manžela objíždí všechna místa, kde spolu kdy byli. Děti se hned ptaly, kdo to je a proč se s paní bavím, když ji vlastně neznám. Bylo to krásné dojemné povídání a mělo i další přidanou hodnotu. Z této krátké konverzace jsem měla velmi příjemný pocit, a uvědomila jsem si, že když občas vystoupíme z té naší bubliny, ve které většinu času všichni žijeme, můžeme poznat spoustu zajímavých neznámých lidí, kteří nám pro náš další život něco úplně mimochodem zanechají. A ještě lépe je mi z toho, že to vidí a prožívají teď na cestách i naše děti. Nevím, jak jste na tom vy, ale já během všedních dnů nemám moc času, ani příležitostí, pouštět si do života lidi, které vůbec neznám. 

Pátý den jsme už pomaloučku přemýšleli, jak budeme postupovat s návratem. V plánu jsem sice měla ještě jednu zastávku, jižně odsud, v malé rybářské vesničce na ostrově Pelješac, ale manžel se jeden den rozhodnul, že se tam nejdřív zajede podívat, sám na motorce, ať se tam případně zbytečně netáhneme všichni. Vůbec mi nevadí, že tím výletem zabil celý jeden den, zmapoval nám aspoň situaci pro příště a koupil od místních luxusní čerstvě natrhané mandarinky a taky hromadu výborného medu. Přemýšlení o změně značky nám urychlila, jak jinak než předpověď počasí. Sbalili jsme se, a protože fronta postupovala přes celou Itálii, moře a měla zasáhnout a zasáhla celé pobřeží Chorvatska, nezbylo než ujet směrem zpátky a do vnitrozemí. Byla to ale pořádná štreka, naštěstí děti namlsané pobytem u moře byly naprosto skvělé, chvílemi jsem měla pocit, že cestuji sama. No tedy opravdu jenom chvílemi...