Obytňákem přes Evropu II. Slovinsko - Bled

Obytňákem přes Evropu II.

Slovinsko - jezero Bled.

Pokračujeme v jízdě a z Maďarska se přesouváme dále na jih. Konečně do mého milovaného Slovinska, k jezeru Bled, kde nás čekalo krásné přivítání. Velký, zelený, čistý a úžasně vybavený kemp, ležící hned u překrásného jezera. Pro mou velkou úlevu mi pan recepční ihned přiřadil číslo stání ze všech možných, prozatím volných. Po tom, co se znovu podíval, kde mám nějaký mužský cestovní pas, pochopil a vybral místo odpovídající řidičským zkušenostem žen, které řídí obytňák. Mnohokrát jsem mu za to poté poděkovala, kdybych měla vybírat místo já, asi bychom tam kroužili ještě dnes. 

První večer jsme se prošli u jezera a také jsme si dovolili zajít na véču do restaurace. Jinak jsem byla rozhodnuta, neutrácet zbytečně peníze a poctivě vařit a jíst, všechno to výborné zavařené domácí jídlo, buchty a sušenky, kterých nám babička na Moravě nabalila, jako na půlroční cestu kolem světa. Restaurace pro mě ale byla další zkouška, a protože se mi nechtělo večer ještě uklízet, po stále ještě jídlo patlajícím prckovi a ani umývat nádobí ve večerním šeru neprozkoumaného kempu, rozhodla jsem se ji absolvovat. Objednali jsme si sice jen pizzu, ale udržet stádečko v pohodě a tichosti v místnosti, kde si každý u těch drahých dobrot a láhví vína komorně povídá, to už chce jistou dávku zkušeností, anebo mobilní telefon s Youtubkem. 

 Nadlábli jsme se ukrutně dobře. Při odchodu si mě pak zastavila vedle sedící Angličanka s manželem a vychrlila na mě cosi velmi vlídným klidným hlasem, a protože jako čerstvá maturantka z angličtiny jsem rozuměla pouze slovům beautifully a behaviour, usoudila jsem, že chválí děti, jak jsou klidné a hodné. Bodejť by nebyly po půldenním ráchání v termálním bazénu a pěkném chrupanci cestou sem. Stačí je zkrátka řádně unavit a ani je člověk na cestách nemusí zmašťovat Kinedrylem, což mi radila jedna z matek, jejíž děti cestování moc nedávají.

Toto místo zkrátka miluju, před sezónou je tady klid, mír a čistá krása. Naplánovala jsem výlety a činnosti na dva až tři dny a krásně jsme užívali. První den jsme si obešli celé jezero dokola, dali si v cukrárně luxusní místní zákusky, nakrmily kačeny. Celou cestu kolem jezera nás totiž pronásledovala kachní rodinka, kačena s káčaty a vpovzdálí kačer. Když jsme je chvíli pozorovali, přiletěl najednou kačer, pozobal kačenu a mláďata a zase hned odletěl. A naše holčička říká:

"Mami koukej, to je jako u nás, přijede táta, popusinkuje nás a zase pak hned odjede", pak prostřední: "No jo, asi musí taky do práce" a nejmenší: "Kde je ten kačer?" a prostřední mu povídá: "Kde by byl, odjel přece do Prahy, do práce".

Miluju tu jejich čistou dedukci.

Druhý den nám počasí dokonce dovolilo sundat nákrčníky a čepice, což byla velká psychická úleva, po všech těch hodinách strávených přemlouváním aplikace v telefonu, která předpovídá teplotu a radarové snímky srážek v příštích hodinách a dnech. 

A tak jsme nalehko vyrazili prozkoumat i město Bled, jeho krásnou architekturu a také majestátní hrad. Děti, aby neremcaly, že je cesta úplně nebaví jsem vybavila koloběžkami a odrážedlem a hned bylo zase veselo. Večer jsme ještě objevili, že hned nad kempem je krásná vyhlídka a tak jsme si řekli, že to ještě dáme. Po cestě nahoru, do hóóódně strmého kopce jsme potkali skupinku bosochodců a tak jsme to nahoře samozřejmě museli také vyzkoušet.  Byl to další krásný den...

Další ráno, když jsme byli již s dětmi odhlášeni, zabaleni a téměř i zapásáni v autosedačkách, chystajíce se zase o kousek přesunout, mi pípla smska, že už je manžel na cestě k nám. Noooo... Budiž tedy, pan recepční mi naštěstí nechal to stejné místo, jen tarif se o druhého dospělého a motorku značně navýšil.

 Protože už mi nezbylo moc nápadů na další výletění v pošmournu a mrholivu, které by aspoň trochu lákalo a bylo vhodné pro tři malé děti, kývla jsem jim na tu strašnou věc, kterým výletní vláček jezdící okruh kolem jezera bezpochyby je. Nu což, zkusit se má vše a já budu mít aspoň pro příště argument, až zase budou v nějakém dalším městě škemrat o svezení, že mám své zuby docela ráda na to, abych je dala za tak mizernou turistickou atrakci. 

Manžel dorazil, nový odstavec, nové pocity, nový začátek. Po šesti nocích na cestách jsem si poprvé večer v klidu mohla otevřít pivečko. Od svého moravského švagra, jakožto bývalého vojáka z povolání, mám totiž kromě fajn tipů na maďarské lázně i pár fajn tipů kolem bezpečnosti na cestách, a tak mě představa, že si dám v klidu po večeři s dětma, když už jsme na té dovolené pivečko, nebo dvojku vínka rychle přešla. 

Představa, jak mi jedno z dětí při nalézání do postele v obytňácké alkovně spadne z toho prudce postaveného žebříčku a já pak budu slovinské policii, svojí ,,bravurní,, angličtinou, vysvětlovat, proč jsem nadýchala alkohol mě vyděsila dostatečně. Hned už jsem v úplně jasných barvách viděla ty obrázky sebe ve slovinské vazební věznici, jedno z dětí ve slovinské fakultní nemocnici s otřesem mozku a další dvě ve slovinském sociálním ústavu čekající, jak si je pan otec na motorce vyzvedává, zatímco se celá záležitost s podnapilou matkou vysvětlí. No nic, dosti k představám. 

Když tak nad tím teď přemýšlím, ani nevím proč, ale po příjezdu manžela jsme si pivo dali s chutí oba, tak čím to, že mě ty strašné představy najednou přešly? Bylo to zřejmě pocitem, že když jsme na ně zase dva, míra zodpovědnosti za ta malá stvoření se nějak automaticky rozdělí.