Obytňákem přes Evropu I. Morava - Maďarsko

Obytňákem přes Evropu I.

Morava, lázně Sárvár Maďarsko

Bylo pondělí a my vyrazili. My rozumějte já a naše tři děti (7,5 a 2,5 roku). Všichni šťastní, že se už opravdu vyrazilo na tak dlouho plánovanou cestu v obytňáku a plni očekávání, co vše nám tahle zkušenost přinese. Když jsem před pár dny zjistila, že s námi manžel nemůže odjet, že se k nám přidá až po pár dnech, tak jsem se chvíli rozmýšlela, zda nepočkat až na něj, ale nakonec jsem to brala jako výzvu. V hloubi duše jsem se vlastně nejvíce bála technické závady na vozidle, se vším ostatním jsem si totiž v duchu bravurně, hbitě a lehce poradila. Několik členů naší širší rodiny mě po zjištění, že jedu sama, denně bombardovalo esemeskami, kterými se každé čtyři hodiny ujišťovali, že stále ještě žijeme. Po návratu jsem se pak dozvěděla o všem, co se nám mělo během cesty v jejich představách stát a málem jsem upadla do hluboké deprese... Vůbec jsem nedokázala pochopit, jak nezodpovědně jsem se o nás během celé cesty dokázala nebát...Zpátky na cestu! 

První zastávka vedla takticky k mé rodině na Moravu, kde si v klidu před sestřiným domem, po tom, co tu holotu, myšleno dohromady pět dětí školkového věku, řádně utaháme, vyzkouším, jestli to celé vlastně zvládnu. Technická obsluha vozu, zatopit si přes noc, přitom větrat, doplnit vodu, uvařit si večeři atd. Chtěla jsem zkrátka první noc přenocovat v dosahu možnosti, jít se v případě čehokoli, vyspat do normálního prostředí. A řeknu vám těch strašáků, kteří nás v noci vystraší, mi hlava vymyslela mraky. Strašák s námi a zlý pryč, nedělo se prostě vůbec nic. Sice to byl spánek jako za dob, kdy se ještě kojilo celou noc, co dvě hodiny vzhůru, ale kromě nevím proč o všedním dni vyzvánějícího kostelního zvonu v šest hodin ráno nás nepostrašilo absolutně nic. Tak oukej, jedeme dál... 

Tip na maďarské termální lázně od svého milovaného švagra jsem s radostí přijala, protože světe div se, je téměř půlka května, venku mrzne a do toho sněhoprší. Tak k móři asi spěchat nebudeme a vlastně ani nemůžeme, protože jedna z prvních domluv ohledně týdnu, než se k nám manžel připojí byla, že se budeme pohybovat v rozumném dojezdu pro jízdu na motorce v jednom maximálně dvou dnech. Ne, ne vůbec, o tom, že pro celou Evropu v dlouhodobém čtrnáctidenním výhledu předpovídali lijáky, bouřky a zprvu, než se oteplí i námrazu psát opravdu nechci. Zkrátka počásko jako dělané na takovou tu pravou rodinou dovolenku a na výživný motovýlet. 

Cestou na české hranice jsme ještě svezli jednu příjemnou dredovatou stopařku, výborně si popovídali o pasáctví ovcí a vyměnili si pár zkušeností týkajících se pohledu na stopování. Obvykle totiž stopaře neberu, ani ne z obavy o život svůj a dětí, ale většinou jsme až po kufr narvaní vším, co s sebou vezeme a už by se k nám zkrátka nikdo nevešel. Dnes, když máme ovývák hned za volantem bych takových stopařů zvládla i víc. 

Navigaci v telefonu přes aplikaci Waze používám celkem často. V pražském provozu se mi totiž nejednou vyplatilo spolehnout se na hlášení ostatních řidičů projíždějících kolonu přede mnou a pak následovat objízdnou, téměř vždy složitější, ale rychlejší trasu, kterou navigace vymyslí. Tentokrát jsem ale zapomněla na jeden malý detail. A to, zaškrtnout si v nastavení, že akceptuji také maďarské dálnice a jejich poplatky. Kdybych to bývala udělala, mohli jsme se opravdu do naší cílové destinace dostat rychle a lehce, a ne čtyři hodiny v dešti a větru projíždět jednu maďarskou vesničku za druhou rychlostí od třiceti do šedesáti kilometrů za hodinu...

Lázně Sárvár byly ale nakonec naprosto úžasné i přes tu trnitou cestu. Poloprázdný kemp hned vedle komplexu za pár kaček s neomezeným vstupem do areálu lázní, velká parkovací místa pro řidičky obytňáků, a pak ani jedno z dětí jsem při své první sólo návštěvě v bazénu nikde neztratila... To naprosto předčilo mé představy. 

Museli jsme ale zavést jasná a striktní pravidla. A to taková, že když jde jeden z nás čtyř čůrat, vždy musí jít bez odmlouvání všichni. Dále, i plavci tentokrát potupně musí mít vždy v bazénu plavací pásek natěsno na sobě, a nakonec nejdůležitější pravidlo, ani v nejhorším případě neběhat, protože, řeknu vám, tolik vozembouchů jsem za tak krátkou chvíli u bazénu ještě neviděla. Zdá se, že termální voda je zvláště kluzká a také mám podezření, že když soudruzi tyto lázně stavili asi se o certifikaci dlažby na protiskluznost příliš nezajímali. 

Oproti tomu ale stojí obrovský komplex vodních hrátek, přes vlnobití, různé polívací atrakce, dále množství tobogánů a krásně zařízeného brouzdaliště až po venkovní areál, který jsme tedy využili jen v termálním bazénu. Když už děti měly na rukách i nohách tak hluboké varhánky že jsem se začínala bát, aby se mi nerozpustily, šli jsme si rozlehlý areál lázní v županech, jako správní lázeňáci, projít. V patře vedle odpočívacích lehátek jsme překvapeně objevili překrásný dětský koutek, který dokonce nabízel, zcela zdarma, hlídání děti. Nebyl to ale takový ten hrací koutek vymyšlený jen na oko, aby si provozovatelé mohli odfajfkovat další položku, která se vybavenosti pro děti týče. Byla to prostorná místnost, krásná, barevná, čistá a upravená, nacpaná od podlahy ke stropu řádně do polic srovnanými neošuntělými hračkami, interaktivními prvky, balónkovým bazénem a hromadou jezdících autíček a odrážedel. 

Ujistila jsem se nejdříve, zda to děti opravdu myslí vážně, a poté, co mi nebyly schopny ani odpovědět na otázku, jak byly zabrané do nových hraček, jsem si šla v klidu dát vynikající večerní kávu. 

A úúúplně samaaaaaa :-) A další pokračování naší cesty popíšu v dalším příspěvku.