O vejci

Peču vánočky, strašně ráda.

I když v této době pravděpodobně prožívám slušné mateřské a životní vyhoření, tak tuhle radost si ráda dopřeju. Je to tvoření, je to šudlání těsta, je to voňavé a ještě k tomu ten velechutný výsledek.

To mě teší.

Je den před Štědrým dnem a já se dvěma nejmladšími dětmi koukám na Hříšný tanec. Bulím dojetím, i po tisíc prvním zkouknutí. Je mi po dlouhé době moc dobře.

Nemusím nic, po dlouhých, předlouhých letech dělám jen to, co chci. Nenutím se, nepřemlouvám, nenaplňuji očekávání, nejsem nervózní, nekřičím, konečně odpočívám, nedělám Vánoce...

Ano jasně, k tomu, aby se mě tato měsíce trvající depka pustila rychleji bych potřebovala zůstat aspoň pár dní úplně sama. To ale nejde. Tak děkuji na dálku svému muži, za jeho pevné rozhodnutí, které mi přineslo alespoň poloviční stav obyvatel našeho domu. Mám tedy jen dvě děti, pět a skoro dva roky a to je vážně skvělý... Jen polovina starostí, polovina péče, polovina pozornosti. Polovina dětí, která ještě neprožívá mainstreamovou masírku Vánoc. Och, jaká úleva.

Na vánočku mám ultra super recept už pár let. A dnes mě vlastně dojala už při rozklepávání vajíček. Oddělování žloutků od bílků. Vajíčka od domácích slepiček došly, protože teď nenesou, jsou moudré, je zima, pozdní adventní čas. Příroda to dobře nastavila jako čas klidu a odpočinku. To jen my lidé jsme si z tohoto období chapadlem konzumu a touze po dokonalosti, se kterou se potřebujeme trumfovat na sociálních sítích, vytvořili období úzkosti a stresu. To jsem ale odběhla od vajec. Domácí nejsou, tak jsem koupila vajíčka z volného chovu a světe div se, ona po rozbalení, nebyla všechna dokonalá a uniformní a spořádaná..

To mě krásně překvapilo ❤️

Pustit nedokonalost do prodeje v tomto super dokonalém světě. Na celém platíčku s třiceti kusy byly totiž tři, které nebyly krásně čisté, jako všechny ostatní.

,,Zase předstírám, že to chci napsat takto slušně."

Zkrátka dost jsem se divila, že ty tři byly z velké části obaleny přischlým slepičincem. Hovno, které si mimochodem přinesete z obchoďáku domů a ještě za ně tučně zaplatíte. A co víc, pak se mu vyhýbáte. Vezmete ho na milost, až když zbývají právě tři poslední posrané kusy...

Kdo z vás sáhne po přischém slepičinci na skořápce vajíčka mezi prvními? Kdo do toho jde hned, ať se zbaví ,,problému,, a pro další potřeby si nechá jen ta krásná, čistá a bezproblémová.

Já to dělám až poslední dobou. Přestávám přehlížet nepříjemné a vyřeším to raději hned, když si všimnu, že mě nemine. Je to výzva, chvíli to není příjemné, ale pak už víte, že vás čekají jen samé neposrané skořápky. Jako u zubaře. Chvíli ouvej a pak je Krásno!

Šest vajec, máslo, špetka soli, mandle a tvoříme dál. Vybrala jsem nejdříve všechna ta ,,nejhorší,, a dala jim šanci. Právě proto, že budou součástí té mé luxusní vánočky.

Po rozjímání o nedokonalostech kupovaných vajec mě dostala další věc.

I když ta pokaděná nebyla dokonalá na povrchu a všichni je podle toho soudili, už od chvíle, kdy byla vyprcnuta, tak Uvnitř všech byla stejná krása.

I to úplně nejposranější vejce na povrchu, bylo uvnitř dokonalé. Obsahovalo žloutek. Krásný, po dobré baště zbarvený žloutek a obsahovalo taky bílek, vše tak jak má být a ještě krásně voňavé.

Rozbíjím další a uvnitř mi to něco připomíná. Pocit, nevím co, nezkoumám to teď, jen mě ťuká něco, co už dlouho vím a tak to nechávám doťukat. Běžně u rozbíjení vajíček nezkoumám, jak to souvisí s mým životním postojem, tentokrát jsem ale udělala vyjímku.

Já si totiž u těch vajec uvědomila, jak moc vše kolem sebe hodnotíme právě podle skořápky, nebo obalu. Nebo toho, co sami říkáme, nebo také podle toho, co o ostatních říkáme. Jak škaredé skořápce nedáme šanci, anebo dáme, ale s předsudky, nebo jen z milosti. Jak si o nás lidé tvoří názor, dle toho, co říkáme, i když si můžeme vymýšlet jednu lež za druhou. Jak si o někom tvořím názor já, jen z toho, co mi o něm někdo řekl. Jak souzeni sami sebou nedokážeme vyjádřit, co skutečně chceme a tímto si celý život házíme klacky pod nohy. A jak podobné to je s našimi dalšími soudy a domněnkami.

Když někdo řekne něco, co se nám nelíbí, jaká je naše automatická reakce? A co je vlastně spouštěčem této reakce? Čeho v nás se to skutečně dotklo? A co uděláme? Co řekneme?

Raději lžeme, aby komunikace pohodově plynula dál? Nebo se pustíme do ostré výměny názorů a přidáme raději ještě kus názoru navíc, pro případ, že bychom snad neměli mít poslední slovo? Možná takticky změníme téma? Lžeme, křičíme, utíkáme? Přesně takto jsme se chovat naučili.

,,Do půlky života se učíme nesmysly a pak se je druhou půlku života odnaučujeme a zjišťujeme, že jsme se naučili úplné hovadiny, které nám vlastně překážejí v normálním životě, v radosti." Jaroslav Dušek

Nevím, jestli už jsem v půlce svého života, ale o těch svých naučených hovadinách se začínám už nějaký ten rok dozvídat. A letos už mi To naučené konečně nejde z huby. Díkybohu. Ve svých šestatřiceti letech se pomaloučku učím, jak být sama se sebou v pohodě a dovolit si říct nahlas, jak To všechno chci. Bez předstírání a musů.

Poznávám všechno To v minulosti naučené, zdravím To a povídám si s Tím. V těch hovorech si pak ujasňuji, že už se nebudeme prát a přetahovat, že si Toho mého naučeného Já vážím, protože mě dovedlo až sem, ale že teď už budu více používat svoje vlastní Já. Protože to jsem Já. Bez soudů, soudců a domněnek.

Jde mi teď na mysl pár příkladů souzení přímo ze života, abyste se ve změti vajec a mých různých já úplně neztratili :-)

Potkala jsem v posledních dnech spoustu lidí, dalo by se řící, že velkou část z nich bych hned označila za přátele. A když se v tom předvánočním ladění ptali: ,,Tak co, jak to máte na Vánoce v plánu u vás?" myšleno, jaké zvyklosti na Štědrý den máme a jak to celé budeme prožívat. Poprvé v životě a za deset let, co máme děti jsem svobodně mohla říct: ,, No my ty Vánoce u nás letos moc neřešíme." A ejhle, vánočně laděné úsměvy se téměř ve všech případech začaly zvolna rozpoštět a rychle se hledalo náhradní téma komunikace. Aby bublina ,,Vánoce jsou přeci úžasné,, zůstala neporušena.

Co myslíte, byla jsem ihned odsouzena za jinakost? Za to, že nechci dělat nic navíc, než musím? Za to, že mě nebaví, vymýšlet, shánět, ani balit. Ani vybírat, kupovat a zdobit. Ani péct, vařit a uklízet. Je to ode mě sobecké? Nebo mě soudí dle obalu? Protože nevidí, jak moc už jsem unavená a jak už se nehodlám přetvařovat a přemáhat na úkor sebe. Že už na sebe potřebuji být hodná. A konečně, když tak moc cítím, jak by tohle chtělo s čistým srdcem říci tolik mně blízkých lidí.

Doporučuji, zkuste to. Je to úleva. Neskutečná úleva.

Pak se mi vybavuje další, velmi osobní příklad z mé éry soudcovství. Jak jsem před patnácti lety mluvila o svojí mamince, s neúctou a plná všech dětských bebíček, která jsem si pěkně v krosně na zádech životem až k dospělosti a vlastnímu rodičovství nesla. A jak si ji pod těmi mými soudy můj muž na dlouhá léta zapsal. Ačkoli ji zprvu vůbec neznal. A jak další léta trvalo, než jsem pochopila, že ona za ty moje životní situace vůbec nemohla, dělala pro nás vždycky všechno tak úplně nejvíc a nejlépe, jak v té době mohla. Ale pro mě bylo tenkrát jednodušší, jako správný soudce určit hned viníka. To ona, ona to všechno zavinila a pojďme, ukažme si na ni. To bylo to moje, dlouhá léta mnou samou souzené naučené Já.

Jak uklidňující je nesoudit nikoho a nic a především umlčet toho svého vnitřního, léty urputně trénovaného, soudce.

Jak krásné je přijímat informace v jejich čisté formě a nedomýšlet si k nim žádné další domněnky. Člověka to najednou vůbec nezanáší prachem všech možných cest a řešení.

Tomu říkám Svoboda ❤️