Miluju piano

Píšu a píšu a prsty mi běhají po QWERTZ klávesnici v ladných smyčkách. Přistihuji se, jak tančím po tlačítkách jako po klávesách piana, jako bych hrála můj milovaný jazz a tančila zároveň. Ten zvuk je dokonalý, zní tak krásně, úplně mě hladí uvnitř ucha až k mozku a je to skoro jako...

STŘIH

Tadydadydadydaaa. Země volá Marušku.

Ach jo, zase si někde lítám, zase ty moje obláčky a představy. Na piano hrát neumím. V ojedinělých záchvěvech mé umělecké muzikotvorby jsem pyšná, když se mi podaří čtyřmi prsty na dvou rukách vyťukat skladbu Kočka leze dírou, takže do zahrání si oblíbených jazzovek mi ještě nějaký ten rok učení zbývá. To jsem se zase nechala odvát trochu daleko.

Ale. Jedno Ale tady skutečně je.

Tohle psaní miluju.

Když to jde takto lehce. Jako dnes.

Když se nic nemusí nutit a pod tlakem vymýšlet.

Zkrátka jen tančit.

Pro mě, člověka, který se narodil jako žena, ale už pár měsíců se seznamuje s poznáním, že je vlastně celý svůj život plný mužské energie, je přiznání si, milování tance opravdu převratné.

Odjakživa jsem si totiž připadala, že jsem nějaká jiná, jistým způsobem cáklá, vadná nebo tak, protože mi spousta věcí, které se po mě, jakožto holčičce, očekávalo, přišlo divné a mnohdy nepříjemné. A ani to, že jsem porodila čtyři děti

,,mi ke klidu vůbec nepomohlo, asi v tom bude nějakej háček"

Text písně mé milované ASPM.

Ten háček by mě tedy zajímal, když koukám, že všechny holky v okolí jsou tak strašně ,,normální holky" a dělají všechny ty ryze holčičkovský věci. A ani nemusím chodit tak daleko, mám totiž čtyři sestry a i když některé z nás máme jiné otce, tak naše máma nás spojuje a ona je, řekla bych, přesně typ jako já. Žena s mužskou energií. Okolnostmi svého života vedena k tomu se umět o všechno a o všechny postarat a neposrat se z toho. Má to v životě téměř všechno jinak. Jinak v těle, jinak hormonálně, jinak citově a pak, má nás pět. Pět dcer a každá jsme úplně jiná. Já jsem čtvrtá v řadě a podle obecných, těch ,,vypozorovaných" projevů jsem se v převaze mužské energie zasekla jenom já...

Ptám se, čím to je? Byl pro mě vzor mámy tak směrodatný? A co tedy ovlivnilo mé sestry více něž mě? Že jsou o tolik více ženami... A já na to ženství ve svých pětatřiceti teprve přicházím, musím se ho od základu učit.

Možná...

,,Ptáte se, jak se to moje ,,neženství" vlastně pozná?" No, jak to říct, aby to neznělo ještě blběji, než jak to doteď zní. Když si tak letmo projíždím řádky výše. Nejsem transsexuál, to ne. Tohle je více o duši a cítění než o fyzickém těle.

Celý život pátrám po tom, proč se chovám zrovna tak, jak se v určitých situacích chovám a celý život se za to neustále odsuzuji a nutím se hrát různé hry a role, které vůbec nechci a pak najednou celkem nedávno mě úplně sestřelí soubor informací o Mužské části energií v ženě a naopak.

Já si nikdy nehrála s panenkami. Milovala jsem svoji malou žlutou kovovou vyklápěcí tatru na pískovišti, tu bych prostě tenkrát nedala nikomu. Nechtěla jsem nikdy být princeznou, chtěla jsem být Xenou, což samo o sobě nějaké mužské rysy nese. Také mě fascinovaly uniformní profese, takže jsem si vždy představovala, že budu voják, či hasič. Ve škole jsem pak měla problém přijít na tu složitost holčičích vztahů a tak mi mnohem víc vyhovovalo kamarádit se s klukama, kde to jednání bylo většinou vždy přímočařejší a na rovinu. Nikdy jsem se nečančala a nebaví mě to do dnes, ani když se do toho nutím. Nechce se mi vybírat z milionu denních krémů ten jediný správný. V drogerii před regálem s obrovským množstvím šamponů se o mě vždycky pokouší panická ataka. Miluju jednoduchá a přitom absolutně vyhovující řešení. Stáhnu vlasy do vysokého culíku, ať to aspoň trochu vypadá, umyju obličej teplou vodou a jdu. V šatníku nemám jedinou sukni a první vyhovující šaty jsem si pořídila přesně před rokem, tedy ve čtyřiatřiceti letech.

Nemám ráda svátky, nemám ráda Vánoce, ani Velikonoce a ani žádné jiné pozornosti chtivé dny, rádoby volna, kdy jsou na ženu nakladeny kromě obecných povinností ještě kýble dalších, plynoucích čistě ze zvyku, či očekávání těchto dnů.

Nerada si zdobím hnízdo, nebo domov řekněme. Mám ráda pořádek a strohost. Nechci chodit ,,šopovat,, do Ikea jen tak, protože pořád je přeci doma něco potřeba ,,vylepšovat". Nehledě na moji touhu po tom, nepotřebovat, čistě z ekologického hlediska vůbec nic dalšího navíc. Nebaví mě pořizovat věci stejného využití, dokud ty, které mám pořád fungují, i když už nejsou úplně podle trendu.

Celý život jedu hodně na výkon. Když už po mě přestali výsledky chtít jiní, tak jsem si na sebe tlak začala vytvářet sama. Z některé z knih se mi vtisknul název pro tento postoj, nazývali ho tam ,,sám sobě fašistou". Bičovat se nesmyslnými požadavky a být na sebe přísný, protože tak to má pro dosažení nejlepších výsledků být.

A pak na závěr mého Animus přiznání bych ráda zmínila, jak moc mě uklidňuje řád a pevně dané struktury.

Tak koukám, že jsem ten román o sobě trochu nečekaně rozvinula. Ale podle mého názoru se takto To mužství v ženě, konkrétně tedy ve mě asi projevuje..

A nechápejte to prosím, jako, že je to špatně, to si určitě nemyslím, jen je To jinak a je dobré si To při té naší cestě uvědomit, přiznat a prostě To tak přijmout.

,,Ptáte se, co mě vede k tomu psát tyhle úvahy?" Rok 2021 pro mě byl totiž jedno velké Sebe poznání a jediné, co mě na tom celém zaráží je, proč mi to trvalo tak dlouho.

Pro mě to je taaak velikánská úleva po těch letech zjistit, že nejsem vadná já, že prostě jen nesplňuji některé společensky nastavené standarty ženství.

Každý v sobě totiž tu opačnou část energií máme, jen u některých tak okatě nepřevládá. Spíš se z povzdáli stydí ukázat. O to větší je pak překvapení z poznání, které u mě paradoxně odstartovala náhlá touha poznat ženu ve mě. Začít životem plynout spíše lehce a vnitřně tišeji. Poznat a přijmout věci zřejmé a konečně se cítit dobře a spokojeně sama v sobě a taky sama vedle sebe.