Krásenská rozhledna

Takhle krásné dopoledne jsem nezažila už pár měsíců. Děti mají jarňáky, takže už jsme od neděle ve Varech. Po dvou dnech na lyžích (samošlapajíce sjezdovku, protože lanovky jsou kvůli Covidu široko daleko uzavřeny) jsou slušně utahané, takže dneska Rest Day:-) Má celý den pršet, tak se balím a vyrážím průzkumničit další cíle našich výletů.

Dnes jsem si vybrala rozhlednu Krásenský vrch, asi mě učarovala svými 777 metry nad mořem, svojí celoroční přístupností, nebo svým kamenným kouzlem.

Nejstarší tři děti přenechávám k užívání babičce ve Varech a vyrážím po dlouhé době zase jednou do přírody sama. Tedy sama... Rozumějte pouze s jedním kusem v nosítku na břiše.

Je nad nulou, takže silnice zaplať Pán Bůh neklouže, jedeme z Varů asi dvacet minut směr Bečov nad Teplou. Už ta cesta je překrásná, miluju tyhle sudetské smutné končiny. Mírně mrholí, tak to působí ještě šeději a ještě bolavěji. Velkou část cesty lemuje řeka Teplá a já už jsem si ji a její okolí k prozkoumání zapsala jako jeden z našich příštích cílů.

Přijíždím na ledem a roztátou břečkou pokryté parkoviště asi dvě stě metrů vlevo před obcí Krásno. Sebevědomě na něj vjíždím a zjišťuji, že na ledu to fakt nebrzdí, takže se po pár pokusech o slušné zaparkování smiřuji s tím, že to zkrátka dobruslím co nejblíže k výjezdu, nechám to tady na ,,pražáka" a budu doufat, že nepřijede autobus plný turistů.

Ještě musím najít rychle místo na čůrání, protože většina z nás tuší, jaké to je, když konečně uspíte potomka, na břiše, v nosítku a musíte přitom řešit strasti, pitný režim dodržující kojící matky.

Áňa na místě, foťák, vodu a jde se. Hned u první informační cedule nacházím krásný putovní malovaný kamínek a dělá mi to obrovskou radost. Hóódně dlouho jsem žádný nenašla, a i za to jsem byla ráda. Mám to totiž jako s houbami, když jich roste tolik, že po nich člověk šlape, tak mě ani nebaví sbírat. Jednu dobu jsme si zřejmě vybírali až příliš známé turistické cíle, kde bylo kamínků tolik, že děti pak vlastně ani nevnímaly tu krásu kolem a jen soutěživě hnaly, kdo najde další. Tak tento dnešní jsem s radostí zanesla do auta a vzala odtud ze zásoby pár našich kamínků, které jsme si připravili k uložení na výletech.

Cesta se od parkoviště zvedá vpravo po žluté turistické značce do mírného kopce podél ohrady. Trošku jsem se bála, aby to až nahoru nebyla stejná klouzačka, jako na parkovišti, ale naštěstí se jde po hrubě uchozené půlmetrové vrstvě sněhu a stále ještě neprší.

Po zhruba dvou stech metrech přicházím k okraji lesa a k druhé informační ceduli, která popisuje, k čemu sloužil uměle vytvořený příkop Dlouhá stoka, přes který právě přecházím. Pokračuji krátkým úsekem lesa a pak po jeho okraji zase podél ohrady na pravé straně.

Mám trochu strach. Je to zvláštní, většinu dní posledních měsíců, kdy jsem kvůli Covidu byla zavřená doma s našimi čtyřmi dětmi jsem si ve vypjatých chvílích nepřála nic jiného, než být aspoň chvíli někde sama. A teď, když konečně jsem na tak krásném místě a opravdu tady široko daleko není ani noha, tak mě přepadá strach a všechny ty myšlenky, co by se mohlo stát. Naše strachy a hrozivé předpoklady, vyslechnuté, zažité, nebo vymyšlené, ty které nás omezují v nejméně vhodnou chvíli. Tak přesně ty už znám a už naštěstí umím tyto červíky nahlodávající krásu právě žitého okamžiku zdárně zahnat.

Jen se zastav a rozhlédni, i přesto jaké nevlídné počasí v tyto únorové dny vládne, je tady a teď nádherně. Tuším, že mě čeká tak dvě, nebo tři sta metrů a měla bych být v cíli. Myslím na děti, jak by se tady v tom sněhu strašně vyřádily, jak by je zajímal každý klacek a pak především ten elektrický ohradník. Pak si uvědomím, že na ně myslím, zakážu si to a jen se kochám.

Už ji totiž vidím, skrze stromy jen tmavá silueta, není to žádná obrovská rozhledna, i když má krásných dvacet pět metrů, ale jde z ní něco jiného.

Je prostě nádherná, celokamenná, krásně dvojitě zatočená, jako čerstvě upečený rohlík. Teda to asi není úplně nejlichotivější přirovnání, ale prostě tak vypadá :-) Vždycky si na těchto místech připadám, že jsem se svojí návštěvou zapsala do historie a že sem už teď tak trochu patřím. Napadá mě, kolik lidí tudy za ta staletí prošlo, kolik emocí tady ti lidé zanechali, kolik bouřek už přečkala a jak úžasní byli lidé, kteří dokázali vytvořit ve své době něco, co jejich život už tolikrát přežilo. Nahoru bohužel vyjít nejde, protože schody pokrývá souvislá vrstva ledu. Obcházím si ji tedy alespoň několikrát dokola a užívám si, že jsem tady na tomhle místě na světe skutečně sama a že stále ještě neprší.

Celá cesta nahoru mi i s kocháním a focením zabrala tak pětadvacet minut, příjemně jsem se zapotila, ale žádná šílenost, jako to při zdolávání jiných rozhleden bývá. Nutné zmínit je, že před rozhlednou je hezké, velké prostranství, přístřešek na svačinu a dokonce i ohniště s lavicemi. Takže příště buřty s sebou.

Cestu dolů absolvuji víceméně se skloněnou hlavou a dávám větší pozor, abych někde neuklouzla. Snažím se jít po neušlapaných místech a tak občas po kolena zapadnu do hlubokého sněhu. Také si všímám množství psích hovínek, z čehož usuzuji, že je toto místo oblíbenou destinací pro nadšené pejskaře a jsem opravdu ráda, že se mnou dnes ti naši již chodící potomci nevyrazili, protože sundávat z pohorek našlapané hovínka na kluzišti u auta je disciplína, kterou si ráda v zájmu zachování pohody nechám ujít.

Je mi tady v Krásně naprosto krásně, miluju ty pohledy do údolí, v dálce koně a starý hřbitov s kaplí, miluju ty lesy, krásné vzrostlé stromy, to ticho, když se vás nikdo na nic chvíli neptá. Miluju ten déšť, který se konečně spustil a miluju mé děti, když jim občas naprší na nos. Omlouvám se za mé závěrečné shrnutí. Pod záplavou endorfínů ale nemohu jinak...