Když je máma v prd...

,,Ach Bože, už je zase ráno!" prolétne mi hlavou první myšlenka dne. Je hodina před zazvoněním budíku.

Proč nespím? Po tolika letech prokojených nocí konečně můžu spát a přesto nespím.

Je mi strašně, je mi úzko, začíná můj další den na rodičáku s dětmi.

Neměnný denní stereotyp, který se malinko vyhýbá rutině pouze o víkendech.

Dny, kdy mám naplánovanou každou minutu dopředu. Úseky, ve kterých přesně vím, co se bude odehrávat.

A tak zavírám oči, přetahuji přes sebe peřinu a snažím se přestat plakat.

,,Na co si furt sakra stěžuješ?" ptá se mě vyčítavě moje racionální já. ,,Vždyť máš v životě všechno, co by ti kde kdo záviděl, tak co pořád prudíš?"

Nevím, nedokážu odpovědět, ubíjí mě stereotyp všedních dnů a že z něj nejde vystoupit.

Nemožnost volby, nesvoboda.

Pocit selhání ve všech směrech. Nic nezvládám dotáhnout dokonce, i když mám pocit, že se celé dny nezastavím.

O tomhle se dřív nikde nepsalo, o odvrácené straně mateřství. Všude jen lákavé věty o tom, jak vás čeká nejkrásnější období v životě, jak úžasné a skvělé to rodičování je. A ono taky je, ale určitě bych tehdy uvítala i zmínku z reálných dnů matek na mateřské, nebyl by to pak pro mě takový šok.

Úzkosti, smutky, neustálý pláč, výbuchy vzteku, ale také totální apatie, nezájem o cokoli. Vstávat ráno s touhou prospat celý den, jen aby nebyl, což s dětma doma dost dobře nejde. A pak sebeobviňování, co to se mnou sakra je, když všechny ostatní mámy svoji roli zvládají tak lehce.

Ano i tyhle stavy mám během svého desetiletého pobytu na rodičáku v repertoáru.

První epizody, kdy se mé psychické stavy daly nazývat počínající depresí se odehrávaly na podzim roku 2017, děti 5, 3 a 1 rok, přestěhovali jsme se do nového města, do nedodělaného domu a manžel byl od rána do večera v práci, aby nás finančně zabezpečil.

Bylo mi tehdy vážně hrozně a svěřit se komukoliv by bylo trapné, myslela jsem si tenkrát. Stěžovat si na to, že mám tři zdravé úžasné děti, na to, že jsme právě zvládli dost náročné životní období a mohli se konečně přestěhovat do nového domu, nebo na to, že mám muže, který maká jako šroub, abychom se finančně vzpamatovali a měli se zase dobře, no, kdo by si na to chtěl nahlas stěžovat? A tak jsem mlčela. A tak jsem plakala. A tak jsem si vymyslela berličku.

Každý večer víno. Nejdříve sklenka, pak sklenky dvě a rázem jsem se ocitla v kolotoči, ze kterého jde skutečně špatně vystoupit. Celé dny přežívám a těším se na večer, těším se vlastně už jenom na ten večer. Děti v posteli, konečně víno, hurááá, pak chvíle zdánlivé úlevy od života, pak spánek a pak zase ráno, to tíživé opakující se ráno, kdy vstávám s pláčem, navíc okořeněné pachutí slabé kocoviny. Uff.

Trvá ještě dalších pár týdnů, než mi dojde, že tohle není cesta. Že musím začít hledat jinde.

Za tuto zkušenost jsem přesto velmi vděčná, mluvit o ní bez studu však dokážu až dnes po pěti letech. Celkově je téma matek alkoholiček v současnosti stále ještě velké tabu, což mě překvapuje, vzhledem k tomu, jak rozšířený tento jev je. A spíše se celospolečensky přijímá fakt, že ženy na rodičáku zkrátka pijí a kdo by se vlastně divil, když mají na krku ty malé satanáše. Což je myslím velmi neprozřetelný přístup společnosti.

Když mě další z epizod počínajícího vyhoření dohnala na podzim 2021 ve složení věku dětí 9,7,5 a 1 rok, po náročné éře Covidu a všech útrap s tím spjatých, věděla jsem jenom to, kudy už jít znovu nechci. Že už nechci žádnou berličku, ani žádné útěky k zástupným úlevám.

Uvědomila jsem si, že sama před sebou nikam neuteču, že začít musím u sebe, když chci zjistit, proč se mi špatně žije. Že to není problém dětí, manžela, domova, ani práce, ale pouze mě a mého nastavení.

A rok se s rokem sešel a já bych se s vámi ráda podělila o to, co jsem si během něho uvědomila. A téma je to rozsáhlé, tak začnu zeširoka, trochu z historie.

Celá století v naší minulosti se rodiče dětí povětšinou soustředili výhradně na to, aby jejich dítě hlavně přežilo a dožilo se dospělého věku. Požadavky tenkrát byly kladeny především na to zabezpečit dítěti fyzickou ochranu, stravování a střechu nad hlavou, takže kolem a kolem šlo pouze o to přežití. I přesto měli rodiče bohužel v těch dobách velké ztráty a jejich děti běžně umíraly.

O pár století dál, v době našeho dětství, před třiceti, čtyřiceti, nebo padesáti lety se ve společnosti změnilo hodně, ale přístup k dětem a především to, co můžeme tímto přístupem ovlivnit v jejich dalším životě, se tenkrát bohužel stále ještě neřešil.

Běžně nás matkám hned po porodu vzali, separovali, místo blízkosti a pobytu u prsa naučili na lahvičku, pak v roce poslali do jeslí, aby mohla matka zpátky do pracovního procesu a zase šlo v uvozovkách hlavně o to, zajistit dítěti přežití k dospělosti a nikdo neměl v tomto směru větších nároků a požadavků.

My, které jsme přežily, dožily se dospělosti a poté, co jsme se staly také matkami, máme ale úplně jiné představy o tom, jak vést naše děti a v této době pro ně nechceme pouze to přežití k dospělosti. Máme, co se dětí týče k dispozici velmi rozsáhlou paletu výchovných směrů a představ, jak by se to všechno ideálně mělo dělat, kdy, jen zorientovat se v tak obrovském množství informací vytváří první náznaky tlaku.

Pak bychom měly pochopit, další důležitý faktor, který tuším má na nespokojenosti matek velký podíl a týká se výhradně žen. A to ten, že my samotné jsme byly vychovávány v ryze mužském způsobu výchovy, s důrazem na výkon, soutěžení, porovnávání, a především na výsledky. A to je pro nás, myslím velmi vyčerpávající. My se přeci nemáme orientovat na výsledek, ale spíše na to, jak co nejkvalitněji prožít průběh, ať už se jedná o jakoukoli oblast.

Zkusme si to ukázat právě třeba na průběhu mateřství. Budu-li silně motivovaná na výsledky, na cíl a úspěch, co se mi pak začne odehrávat v hlavě při všech těch běžných, opakujících se všedních dnech doma s dětmi? Co je vlastně cílem mateřství? Nebo rodičovství? Začít pozvolna požadovat výsledky a úspěch po našich dětech? A jen tu horkou bramboru předat další generaci? Nebo je schůdnější ta druhá cesta? Uvědomit si, že právě to každodenní obyčejné bytí s dětmi je ta nejdůležitější životní soutěž? Že právě ten průběh všech činností je třeba si umět užívat, bez ohledu na výsledky.

Ale uvědomuji si, že je to možná jen můj názor, že se pod tlakem očekávání společnosti měníme z původně laskavých uvolněných dívek na tvrdé cílevědomé ženy a že se nám pak s příchodem mateřství zase špatně přizpůsobuje zpátky k obyčejnému životnímu plynutí.

Ještě v minulém století tady ale takový tlak na výkon nebyl. Žilo se totiž v komunitách, běžné byly velké několika generační rodiny. A to mělo své nesporné výhody. Na mateřství a výchovu tenkrát nebyl pouze jeden člověk, péče o děti a starost o domácnost se plynule rozdělila mezi více dospělých lidí.

Jedna žena vařila, jiná šla k potoku prát, někdo jiný se staral o děti. Podobně rozdělenou práci tenkrát měli i muži. Jeden šel do roboty, starší členové pomohli s přípravou dříví a dohlíželi na dospívající a učili je práci na poli, jiní zase obstarali těžší práci kolem domu.

Tohle je první věc, kterou jsme se zánikem komunitního stylu života ztratili. A přesto v současnosti máme očekávání, že všechnu tuto práci několika lidí má zastat jeden člověk, tu mužskou jeden muž, a tu ženskou jedna žena, což zase vytváří obrovský tlak.

A pak bych ještě ráda zmínila, druhou důležitou věc. Lidé si tenkrát takříkajíc viděli do talíře. Viděli, že v rodinách jsou běžně konflikty, že se křičí na děti, že životy jiných párů a rodin nejsou vždy ideální. Nebyl tak velký tlak na dokonalost, protože jsme viděli všechny obrázky života, nejen ty pěkné, jako je tomu, zejména na sociálních sítích, dnes.

S příchodem industrializace a se změnou sociálního uspořádání ve společnosti se ale v minulém století tyto komunity rozpadly a zůstala pouze malá rodina, složená z muže, ženy a dětí, ale přitom také zůstalo očekávání společnosti na to, aby všechny tyto komunitní požadavky na mateřství a partnerství byly splněny.

A to už z principu zkrátka není možné. Ach, jaká úleva...

Nemůžeme zastat práci několika žen, i když už nepereme u potoka a vaření a úklid se dá automatizací také slušně zjednodušit. Stále totiž zůstává ta nejdůležitější část celá, v poměru 1:1, ta, kterou nám žádná automatizace nezjednoduší. Jedna matka, jedno dítě. To je samo o sobě práce na plný úvazek až do pěti, šesti let. V různých knihách a studiích se dokonce uvádí, že pro spokojený psychologický vývoj dítěte bez traumat a spokojené, odpočaté rodiče je potřeba tří dospělých lidí, kteří si péči o toto dítě rozdělí. Cha, cha, cha. To je samozřejmě dost utopická představa. A to jsem ještě ani náznakem nezmínila vícedětné rodiny.

To je vše.

Já jsem to pochopila.

Není tedy náhodou, že se mi od třetího dítěte dál pocity úplného selhání stále opakovaly. A toto uvědomění si, že jsem pouze byla vychována pod tlakem očekávání společnosti a tato očekávání jsem se bez úspěchu snažila za každou cenu naplnit, mi velmi pomohlo k tomu, že až nyní se čtyřmi dětmi si konečně to rodičování a mateřství začínám skutečně užívat.