Itálie - Toskánsko, provincie Massa Carrara, město Fivizzano

Na krásné malé toskánské městečko s názvem Fivizzano, v provincii Massa Carrara, na úpatí Národního parku Appennino Tosco-Emiliano, nás přivedla sháňka hezkého ubytování, nejlépe v italských horách, v rozumném dojezdu Národního parku Cinque Terre a zároveň touha být dál od přímořského mumraje lidí v tomto rušném letním období.

A v těchto kritériích Fivizzano skutečně nezklamalo a k tomu se nám podařilo trefit naprosto úžasné ubytování.

Samotné město má historickou část, která je obehnána hradbami a vstupními branami a pak část novou, kterou se postupně rozšiřovalo. Na hlavním náměstí najdete restaurace, bary a kavárny, které nabízejí italské speciality i klasická evropská jídla, kolem hlavní silnice pokračují obchůdky se vším možným, na co si vzpomenete a město disponuje také veškerou další občanskou vybaveností, takže nám za čtrnáct dnů nechybělo zhola nic.

Jediné, co jsme v tyto horké letní dny zásadně postrádali byla alespoň nějaká možnost koupání. Nevím proč, ale jako by to Italové vůbec neřešili. Kdo má malé děti, tak má u domu bazén a ostatní chodí v dlouhých kalhotách, košili a svetru i když je venku čtyřicet stupňů. Já jsem tedy zase při plánování narazila na malé přírodní koupání v podobě divokého lesního jezírka s vodopádem kousek za městem, a tak jsme se k němu hned první den po příjezdu a ubytování vydali.

Byl už sice večer a sluníčko na ústupu, ale vedro nepolevovalo ani náznakem. Dojeli jsme tedy na místo v mapách i navigaci označené jako Bozzi delle Fate a zaparkovali při kraji již tak úzké silničky. Nedivím se, že tady značná část obyvatel jezdí auty typu Fiat 500, Citroen 2CV a podobnými. Pro neznalé, jsou to ta nejmenší auta na světe, vzpomeňte například na Četníka a jeptišku a jejich legendární jízdu. Tady by se totiž dvě klasická evropská auta neměla šanci vyhnout a jsem velmi ráda, že mě manžel nepustil, po celou dobu pobytu tady za volant. Ale zpátky k hledání vodního osvěžení, adrenalin při vyhýbání se nás ale parádně osvěžil vnitřně.

Bereme jen ručník a jednu láhev s vodou. Hned u silnice už slyšíme hukot vody v hodně hluboce položené rokli. Ok, jasně, je to divoký, je to přírodní, nějak k tomu sejdeme a bude to. Naštěstí z úzké lesní cestičky zrovna vycházejí mokří lidé, a tak aspoň tušíme, že jdeme správně. Cesta ale nadále pokračuje po pro mě už trošku napínavě, a hlavně pořád do kopce. Tak nevím, nevím, vodopád do kopce? No uvidíme. Po asi 300 metrech už začínáme mírně klesat po velmi kamenité a šotolinové cestičce a koukáme na sebe, zda v tomto chceme unaveni z dlouhé cesty, a hlavně se třemi hodně unavenými dětmi pokračovat. Tu naši nejmenší si naštěstí nechala babička u sebe a usoudila, že jí bude stačit vyráchání se v provizorním bazénku z jedné z našich cestovních bedýnek. Tady na úzké prašné cestě vedoucí kamsi neznámo mi úplně stačí náš pětiletý.

Odměnou nám ale nakonec byl takový malý Ráj na Zemi. A jako třešnička na dortu, jsme tu úúúplně sami a můžeme se do té čisté božskosti vrhnout i nahatí. To miluju.

Inu vrhání to tedy v pravém slova smyslu nebylo, neboť ta průzračná krásná smaragdová vodička byla ještě ledovější než ledová, ale nakonec jsme se postupně smočili všichni. Po krásném vychladnutí jsme ještě letmo prohlídli okolí říčky, která dále kaskádovitě padá níže a dá se v ní projít k níže položeným jeskyním a tůním, to jsme si ale nechali až na příště. Děti samozřejmě nejvíce bavilo chytání pulců a chrostíků a zdokonalování polohotových hrází a já jsem byla moc ráda, že únava nepřemluvila naši touhu objevit další krásné a mírumilovné místo na světě.

Jeli jsme sem pak ještě párkrát a každá tato návštěva měla sílu, ale za mě to poprvé bylo úplně TOP.

Další krásná a nepříliš známá místa se vám pokusím přiblížit zase příště.