Itálie - Cinque Terre

Tak jo, dnes to dáme. Na to šílené italské vedro, které tady už pár týdnů vládne, jsme se už aklimatizovali. První Must see akci této výpravy, návštěvu nádherné Florencie máme také s velkým úspěchem za sebou. A tak se rozhodujeme, že právě dnešek věnujeme našemu dalšímu obrovskému lákadlu v této oblasti, a to Národnímu parku Cinque Terre.

Z našeho ubytování v toskánském městečku Fivizzano vyrážíme celkem brzy ráno, protože do našeho výchozího bodu, města La Spezia, to máme skoro tři čtvrtě hodiny cesty. Je skoro konec června a na četnosti výskytu selfíčkachtivých turistů je to v těchto okulibých končinách bohužel znát.

Že všech přečtených materiálů, cestopisů a doporučení jsem usoudila, že autem to do této oblasti riskovat nebudeme. Parkoviště ve většině z navštěvovaných městeček jsou na jejich okraji, nebo pár kilometrů za nimi a na některá místa se ani vjet nedá. A kdyby se nám už v této skoro letní sezóně zaparkovat podařilo, tak cena za celodenní parking je skoro stejná jako jízdenka, a proto volíme raději sice dobrodružnější, ale jistější dopravu vlakem.

Parkujeme přímo u nádraží La Spezia Centrale. Volných míst na tomto parkovišti je zatím dostatek, tak se potichu začínám radovat, jak dobře jsme tento výlet naplánovali. Inu, a jak to tak bývá, radost mě vzápětí rychle přechází, když se vybaveni kočárkem s nejmladší, třemi staršími dětmi, s batohy na zádech, v začínajícím nedýchatelném vedru přiblížíme k vchodu na nádraží a vítá nás dav tisíce upocených lidí, kteří se také rozhodli právě dnes někam cestovat vlakem. Uff.

Jízdenky jsem s předstihem online, jak všude v doporučeních píšou, samozřejmě nezarezervovala, takže si musíme stoupnout do fronty před červené automaty na jízdenky a čekat a ptát se sami sebe, co jsme si to zase vymysleli za blbost a jestli by nám nebylo líp někde na písku u moře. Já si tedy odpovídám hned. Nebylo. Určitě ne.

Míša se šel ještě podívat, na co stojí frontu lidé hned vedle těch automatů, protože v ní je nejméně sto lidí a nehýbe se o moc rychleji než ta naše. Zjistil, že stojí na zakoupení Cinque Terre Card, která má spoustu výhod a slev v této oblasti, ale dle mého názoru se vyplatí pouze pro menší skupinu lidí, než jsme v počtu sedm my, a také, když tady v Národním parku chcete strávit déle než jeden den. Trošku jsem se zalekla, že si i jízdenky budeme muset koupit na tomto speciálním místě, ale naštěstí alespoň toto spadá pod společnost Trenitalia a tudíž pod jízdenkové automaty.

Blížíme se na řadu a napětí stoupá úměrně se sílící prudivostí dětí a také s obavou, zda se v těch jejich automatech na jízdenky s naší bravurní angličtinou vyznáme. Na sebevědomí nám nepřidala ani před námi čistě anglicky hovořící rodinka, které nákup jízdenek trval více než dvacet minut a která si počínala velmi rozpačitě.

Ach jo, tak jo, jdeme na to. Odkud? La Spezia. Kam? Manarola. V kolik? 10:20. Kdo? Tři dospělí, čtyři děti, kočárek.

Nazpátek? Ano. V kolik? Po 14:00. Cena 45 EUR. Za deset minut jízdy tam a za deset minut zpět docela dost, ale což, jsme hold velká grupa. Takže cena za dospělého 5eur, za dítě 2,5 eur a nejmladší dvouletá v kočárku zdarma.

Zaplaceno, lístky vytištěny a vše jsme zvládli za 10 minut. Ještě si je hned vedle automatu v malé černé skříňce označujeme a pak už luštíme jízdní řády, abychom zjistili, z kterého nástupiště nám to za těch deset minut jede.

Kvapem dobíháme na nástupiště 7 a kočárek po schodech dolů a pak zase nahoru vynášíme, protože jejich pomalé výtahy by nás ještě docela zdržely. Právě odjíždí vlak a uvolňuje tak dráhu pro příjezd toho našeho, když uslyším: ,, Mami, já fakt už musím hóóódně čůrat". No jo vlastně, úplně jsem zapomněla, že mi jedno z dětí sdělovalo tento požadavek zrovna když jsme vyřizovali nervózní nákup lístků, vzpomenu si a beru jej za ruku, pro jistotu ještě oslovuji i babičku a běžíme zase zpátky k hlavnímu vchodu na záchod. Naštěstí na mě v peněžence čekaly dvě dvoueurové mince, protože paní, obsluhující místní záchodky, se právě hádá s dámou, která přišla před námi, že jí zkrátka bankovku nerozmění, protože nemá na zpět.

A i když mi v této chvíli přijde, že ten vlak nakonec zkrátka nemůžeme stihnout a jsem už fakt hodně nervózní, při čekání na zbylé členy, před italskýma záchodkama, dochází mi právě teď, že všechno zlé je při tomto našem cestování k něčemu dobré. Tak zaprvé, hned vedle záchodů, poblíž vzdálenějšího vchodu do nádraží totiž vidím tytéž dva krásné červené automaty na jízdenky a kupodivu před nimi není vůbec žádná fronta. Za druhé, ihned za záchody je ještě velká hala, ve které dokonce za přepážkami sedí dvě pracovnice, které jízdenky prodávají a kterýmž já osobně většinou dávám přednost. A pak nakonec za třetí, když s odřenýma ušima stihneme nastoupit do našeho vlaku zjišťujeme, že to není žádný padesát let starý motoráček, jako jezdí od nás do Ledče nad Sázavou, ale luxusní moderní, dvoupatrový, klimatizovaný rychlík s LCD monitory a světe div se, s krásnými čistými a bezplatnými toaletami.

A tak si jdeme vyzkoušet, jak se sedí v horním patře vlaku a kocháme se prvních pár chvil, než vjedeme do tunelu, industriálními krásami okrajových částí La Spezie.

Tunel ale skončil a bylo to pro nás, jako mávnutí kouzelného proutku, najednou, žádné špinavé předměstí s domy posprejovanými graffiti, pak už jen obrázek vystřižený z trapných kýčovitých dovolenkových časopisů. Slunce, skály a nekonečné krásně modré moře. Uaaá neskutečné a my jsme toho příštích pár hodin součástí.

Ještě, než stihnu dokončit myšlenku, tak už vjíždíme do dalšího tunelu. A pak hned první zastávka, na které nevystupujeme, naše je až ta druhá.

Městečko Manarola je dle různých žebříčků nejkrásnější město Evropy a v jiných dokonce na celém světě a fotky na různých cestopisných webech to jen dokládají, proto byla moje volba jasná. Tohle chci vidět na vlastní oči. A pak, druhým hlavním kritériem bylo, že je cestičkou zvanou Via dell' Amore jen 1,5 km dlouhou, spojeno s naším druhým městem, které chceme vidět, a to je světoznámé Riomaggiore. Tato cestička je plánována tak, že po ukončení výstavby bude možné vlakem dojet do posledního města v Národním parku a pak pěší túrou dojít po pobřeží s nádhernými výhledy až k tomu prvnímu. Bohužel ale, v době naší návštěvy 6/2022 je ta část z Manaroly do Riomaggiore uzavřena, což nám tedy udělalo čáru přes naše plány, ale nevadí, využijeme později ještě jednou popovezení vlakem.

Ihned po tom, co jsme vystoupili na nádraží v Manarole nás paní revizorka požádala o předložení jízdenek a pak už jsme pokračovali dlouhým tunelem pro pěší přímo do centra městečka.

Tunel nás vyplivnul na hlavní ulici Via Antonio Discovolo. Vpravo pokračuje do slušného kopce, do kterého se nám hned nechce, ale vlevo jsou krásné schody vedoucí na malinké útulné náměstí s překrásným výhledem na moře a ikonické sytě zbarvené domečky nad skálami. Pohled od Boha. Usedáme v chládku pod stromem a dáváme si chutnou svačinu.

Občerstveni se vracíme zpět na hlavní ulici a jdeme přímo do toho kopce, který nás zprvu v tomto vedru moc nelákal. Míjíme různé obchůdky, restaurace a další typické italské domy s pověšeným voňavým prádlem na balkoně a zavřenými barevnými okenicemi. Chtěla bych se dostat až na horní cestičku, která vede vyhlídkově nad městem a přivede vás na místní hřbitov. Bohužel po tom, co jsme se zpocení dostali až úplně na konec města zjišťujeme, že tato cestička není sjízdná pro kočárky.

Ach jo, o tom jsem se nikde v průvodcích nedočetla. Vracíme se tedy zpátky dolů a užíváme si alespoň krásných panoramat u gotického kostela San Lorenzo a naproti němu stojící Torre Campanaria, která slouží jako vyhlídka, ale bohužel dnes je zavřena.

Pokračujeme tedy alespoň ulovit pár úžasných výhledů až na úplný spodní konec hlavní cesty ke skalám a moři. Chvíli obdivujeme množství místních, kteří se tady zrovna koupou, protože moře je celkem rozdováděné a oni skákají z těch skal rovnou do něj. A pak už se na spodní vyhlídkové cestě prodíráme s davy, fotek chtivých turistů.

Nádhera to je. Vedro tu je. A těším se, až tyto vyhlídkové cesty propojí mezi všemi městečky v Cinque Terre, to bude úžasné, projít si je všechny třeba někdy na podzim.

My se ale nyní vracíme zpátky tunelem na vlakové nádraží, za kterým nás má tato propojovací cesta Via dell' Amore zavést až do našeho druhého města, vybraného k prozkoumání, do Riomaggiore. Ale čeká nás zklamání a také změna plánu, protože tu v minulých dnech velmi výrazně pršelo a ve svahu nad cestou došlo k sesuvům půdy, a tak museli cestu uzavřít. Pro nás to tedy znamená sednout znovu na vlak a nechat se popovézt. Naštěstí tu vlaky v sezóně jezdí každou chvilku, a tak po dvou minutách jízdy vystupujeme v cíli.

Riomaggiore.

Miluju ten název, víc italsky už to snad ani nejde.

Tady žádné velké plány nemám, jen načíhnout do centra a pak jsem tu v Google Maps objevila jedinou pláž široko daleko, a tak si říkám, že to couráni v šíleném horku ukončíme stylově, osvěžením v moři.

Z vlakového nádraží vstupujeme rovnou do první kavárny se zmrzlinou a chvíli se občerstvujeme. Do centra a k pláži vede další tunel pro pěší a hned za ním vycházíme na hlavní ulici celého městečka Via Colombo, vede taktéž do kopce a lemují ji krámky, kavárny a restaurace. Chtělo by se jít dál, to horko je ale vyčerpávající a malí turisti už právem začínají protestovat. Volíme tedy taktiku že všech taktik nejtaktikovatější. Napucneme jim pupíky a zamíříme rovnou na pláž.

V malém velmi vytíženém bistru si dáváme místní prasáckou specialitu, smažené sardinky a syrové koule s dipem. No mňam to bylo a dříve bych napsala, že jsme si prsty olizovali, ale doba covidova, je hold doba covidova a tak píšu jen, že jsme si pošmákli neskutečně dobře.

A teď hurá na poslední metu dnešního dne. Jde se na pláž.

Jestli právě jste, nebo se chystáte na Spiaggia di Riomaggiore, prosím vás nikdy si s sebou neberte kočárek. Trasa totiž vede po uzoučkých cestičkách narvaných k prasknutí podobně smýšlejícími lidmi, kteří si chtějí vychutnat ty přenádherné výhledy a svlažit svá těla v moři a co navíc? Je téměř celá po schodech.

Uff, napětí účastníků, kteří se mnou na střídačku kočárek poponáší už je celkem znatelné a pak když konečně přicházíme k oné pláži, zjišťujeme, že se jedná o kamenitou pláž a že vlny jsou tak silné, že nám na těch obřích vratkých kamenech podlamují nohy. Není tady kousek stínu, a přitom hlava na hlavě, takže bych se nejraději otočila na podpatku a pelášila pryč.

To bych ale těm našim trpělivým cestovatelům nemohla udělat. Jediné, co je v dnešním plánu zaujalo bylo právě koupání, a tak se převlékáme a půl hodiny se snažíme vydržet v moři bez toho, aby nás prudké vlny omlátily o ty všudypřítomné šutry.

A už mám také dost. Tato adrenalinová tečka na závěr mi stačila. Už chci domů, do klidu, do stínu, do samoty. Tedy do samoty se čtyřmi dětmi. Jestli se tomu tak teda dá říci.

A pocity mám na konci vlastně smíšené. Národní park Cinque Terre jsem měla zapsaný už dlouho a strašně jsem se sem těšila, ale když jsme pak po vynesení kočárku do tisícátého schodu potkali vozíčkáře, jehož přátelé se pokoušeli o totéž, došlo mi, že v těch desítkách přečtených cestopisů právě o této bariéře nepsal nikdo nic, a tak já tedy píšu.

A už tady nad tím románem na půl oka usínám, takže rychlé shrnutí na závěr zní, určitě doporučuji navštívit, je to další z nádherných míst Itálie, ale za mě tedy příště bude určitě mimo hlavní vedrosezónu a pokud se nám podaří smysluplně udat naše čtyři robátka, necháme si to jako návštěvu ryze romantickou. S procházkami, kocháním, ochutnávkou místních vín a třeba i s menším množstvím turistů.

A my se zítra chystáme vyrazit na další krásné místo, do Národního parku Appennino Tosco-Emiliano. A o tom, co jsme objevili vám napíšu zase příště.