Druhý břicho

,,Šlapej, makej, makej, to dáš a bude vychlazená odměna, makej, makej, jo" slyším manžela jak mě povzbuzuje k výkonu. K výkonu na kole, v Chorvatsku, v totálním vedru v Chorvatsku. Je mi zle.

,,Dobar dan, sok od jabuke molim, dva velika piva i izvornik molim" říkám si, jak mu může po tom, co jsme ujeli mozek složit dohromady větu v téměř bezchybné chorvatštině. Barunka vypadá spokojeně, není to tak dlouho, co oslavila rok a teď jsme s ní poprvé u moře. Dnes se celý den vezla v pohodlí cyklovozíku a teď ji čeká jablíčkový džusík, který miluje. Já ale spokojená nejsem, mám asi nějakou střevní chřipku. To mi byl teda čert dlužen, tak moc jsem se těšila, že po dlouhé době zase vyrazíme na cesty a sotva jsme sem dorazili, je mi furt na zvracení. Asi to vedro.

Po tom dnešním výkonu bych jindy vypila pivo, jen by zasyčelo, ale teď když mi ho sympatická servírka postavila na stůl a já si jen přičichla, málem jsem vyzvracela i včerejší oběd. A já se sem taaak těšila. Konečně jsme po deseti letech změnili místo v Chorvatsku a rozhodli se prozkoumat úplný jih, okolí řeky Neretvy a vybrali jsme si krásnou oblast až skoro na hranicích s Bosnou a Hercegovinou, je tu nádherně, skály, kopce, a jen malá rybářská vesnička, přesně podle mého gusta. Tedy myslím obvyklého gusta, protože zrovna v těchto dnech mi ta všudypřítomná, v nosu až do věčera zabydlená rybina nedělá moc požitek.

Ach jo. Už se nám to tady krátí a co je mi dost divný, že Míšovi vůbec nic není. Většinou, když na někoho z nás vleze nějakej bacil, tak to máme hned oba, tentokrát ale ne a ani Baru nic. Když pak poslední den večer jdeme na rozlučkovou pizzu a mému muži přináší ančovičkovou, trpím jako pes a spouštím tím neúmyslně lavinu pochybností o té mojí záhadné chorobě. Když na mě pak švagrová vypálí, ať jsem vklidu, že jsem určitě zase jenom těhotná, tak se dost leknu. Ne toho případného těhotenství, ale toho, že mě tato varianta při desetidenním sledování se ani náznakem nenapadla.

Buší mi srdce. Co když je to pravda? Zase plaším.

,, Uklidni se! A to hned!"

,,Vypusť emoce a shrň si fakta."

Tak za prvé, před Barunkou jsme se pět let snažili o dítě a ani po třech pokusech toho nejinvazivnějšího způsobu IVF jsme se nedočkali. Všude máme potvrzeno, že my dva spolu spontánně mít děti nemůžeme.

Barborka je láska a také zázrak přírody a já žiju v tom, že ona bude naše jediné štěstí, protože jinak to přeci nejde!

Za druhé, po tom, co jsem skončila s ,,kojením", v jejím roce, se mi teprve poprvé od minulého těhu obnovil cyklus, tak jak by se případné To prakticky mohlo stát?

A za třetí, NIC, je to blbost, nebudu nad tím vůbec přemýšlet, až přijedeme domů, udělám si test a řeknu si, že jsem zkrátka jednu dovču strávila se střevní virózou. Šmitec. Klid a pojď balit, ráno odjíždíme směr domov.

Nespala jsem skoro celou noc, ta směs euforie, popírání a pocitu na zvracení mi ty oči zkrátka pořád otvírala.

Když se mě pak při vítání tchyně zeptala, co mi je, že vypadám blbě, Míša už se jenom smál.

A já se za malou chvíli smála taky. Byly tam zase dvě pěkné plnotučné čárky. S uslzenýma očima a celá samou radostí unudlená jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem každý můj počůraný test v duchu přemlouvala, ať mi tam hodí aspoň ducha. Ať mi nebere tu jiskřičku naděje, když se vše ve mně náhodou o čtrnáct dnů zpozdilo. A budiž tyto řádky nadějí pro všechny další přemlouvačky. Jen vypnout levou analytickou hemisféru a poddat se více té pravé, všechno ostatní se totiž Už děje.

No tak jo, tak to bychom měli, tentokrát se ta část s oznamováním rodině vyřešila sama, protože nám babička s dědečkem po celé naše výletění dělali službu u naší milované zvěře. Opečovali nám 250 kg psů, dvě plné králíkarny ušáků a deset slepiček. Ješteže se aspoň ty včelky o sebe dokážou valnou většinu roku dobře postarat, tam by se jim totiž obstarávat určitě moc nechtělo. Když jsem tedy přišla se slzami v očích a dvoučárkovým testem, slzeli skoro hned také. Nevím tedy jestli tím, že si dokázali rychleji spočítat, jak malý věkový rozdíl bude mezi dětmi když to vyjde, nebo tím, že se rod Hrubínů hezky rozrůstá. Ať to bylo jakkoli, krásnější závěr dovolenky jsem si nemohla ani vysnít.

Týdny běží a já se začínám zase kulatit. Na prvním zřetelnějším ultrazvuku nás pan doktor trošku vystrašil, když řekl, že vidí dva plody... No ty bláho, tak to by bylo super, ještě před dvěma lety jste úplně neplodný, odepsaný pár a vyplňujete byrokratické maximum pro zařazení mezi možné adoptivní rodiče a nyní se zázrakem dost možná ve vás vyvíjí dva životy najednou. Nechápala jsem a žasla. Jsem s odtupem času velmi ráda, že se vícečetné těhotenství nakonec nepotvrdilo.

S Barunkou jsme od jejího roku chodili na takové milé cvičení pro děti, maminky z okolí se jen tak neorganizovaně dohodly a některá z nich připravila program v místní tělocvičně, a to bylo zkrátka boží, nejen proto, že se nám krásně socializovaly naše děti, ale také jsme se od plotny dostaly někam my mámy. Dodnes cítím, jak jsem se tenkrát cítila nepatřičně v této společnosti. Byly tu maminky na rodičáku, částečně pracující i podnikatelky, které pracovat nepřestaly nikdy, všechny různé tipy, odlišný věk, i životní postoje, žádný eko, bio divoženky. Přesto mi na té kumulaci mateřství v jedné tělocvičně tenkrát něco vnitřně vadilo, ale zároveň přitahovalo, protože jsem tam i přes částečné nepříjemno nikdy chodit nepřestala. Začala jsem se ale díky tomu více šťourat v sobě. Proč se tady s ostatními necítím dobře? Připadám si totiž, že nejsem rovnocennou členkou. Jako bych si to tady nezasloužila tak jako ostatní maminky.

Taková blbost... Zasloužit si co? To, že tady s obřím břichem hodinu pobíhám a přidržuji Barunku na opičí dráze si přeci nepotřebuji zasloužit...

Bylo to ale hlubší.

Přišlo mi trapné, že neumím všechny ty dětské básničky, písničky a říkanky. Zvládnu Paci Pacičky a všechno to ostatní jen tak mumlám pod vousy. A když začnou nějakou dupací písničku pro děti v angličtině, stydím se ještě víc. Ani se mi tady v kruhu nechce rozebírat ženské starosti, zavání mi to ženskými kruhy a podobným spolčováním, což mi přijde šáhlé ještě víc. Nerada o tom slyším, nerada o tom čtu. Všechno to ženství a mateřství a podpora a láska a nevím co všechno ještě se v posledních letech vyrojilo do veřejna, mě skutečně trochu děsí. Říkám si, proč se to všechno musí najednou říkat nahlas, když je úplně nejvíc důležité, jak si to která prožíváme a jestli jsme s tím prožitkem v pohodě, nebo ne... Dnes už vím, že jsem se tenkrát nejvíc bála sama sebe. A i když ženské kruhy nevyhledávám ani dnes, tak zároveň vím, jak moc je důležité se své ženskosti nebát anebo ji alespoň nepopírat.

Všechno tohle moje nové poznání má za důsledek, že se pomalu otvírám poznání jiných než běžných postupů a přístupů k ženám v oblasti rození dětí. Na konci sedmého měsíce se mi tak do ruky dostávají dvě naprosto zásadní knihy, které bez nadsázky změnily můj přístup v této oblasti. Při prvním porodu jsem si spoustu věcí nadiktovat nemohla, báli jsme se, já tomu mýmu srdíčku tenkrát taky úplně nevěřila. Ale teď je situace jiná. Moje srdce to všechno úžasně zvládlo a po tom, co mi při diagnostické katetrizaci krátce po porodu Barunky našli a ,,vypálili" místo, odkud mi všechny arytmie vycházely a já se od té doby cítím naprosto výborně, tak vůbec nepochybuji o tom, že to zvládnu i po druhé. I konečná diagnóza se z velmi závažného a velmi ojedinělého syndromu po tomto zákroku poněkud zlehčila a oficiálně mám velmi pravděpodobně nejspíše ,,jen" jednu z mnoha druhů kardiomyopatií.   Tím pádem si ale chci spoustu věcí tentokrát nadiktovat. 

Kniha od Michaela Odenta Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení mě naprosto vystřelila z mé zažité reality, že porod je potřeba zejména přežít a mít ho, co nejrychleji za sebou, že to strašně bolí a že to normální člověk zvládne jen párkrát. 

Několikrát jsem se při jejím čtení rozplakala. Nikoli dojetím, ale tím, že konečně někdo napsal na papír to, co vnitřně cítím. Že příroda má naprosto vše úžasně vymyšleno už dávno a že není nezbytné jí pomáhat, nebo něco ulehčovat, že je jen potřeba, nechat se s pokorou vést. Knihu dočítám a znovu žasnu nad jedinečností mechanizmů v lidském těle. Kdo by to byl řekl, že si je orgasmus při sexu, porod a kojení tak blízké. Blízké díky úplně stejným hormonům, které se vyplavují. A vyplavují se spontánně když je nám dobře, při milování s blízkou osobou v tiché šeré místnosti, ne v nepříjemné poloze na přesvětleném nemocničním lůžku se zástupem personálu. Takhle jednoduché to je. Znovu žasnu a děkuji si, že jsem ten první porod zvládla aspoň tak, jak jsem ho zvládla.

Nedočkavě se začítám do druhé knihy s názvem Hypnoporod, která poznání z knihy od Odenta jen prohlubuje. Nejdřív mě název trochu zviklal, protože se přece u porodu nechci nechat někým hypnotizovat. Ale o to tady vůbec nejde. Autorka Marie F. Mongan tady různými technikami vede ženy ke schopnosti autohypnózy, neboli stavu úplného uvolnění a relaxace, poslouchání svého těla a zároveň odpojení od racionálního vnímání, které dokáže spolehlivě zastavit orgasmus i porodní proces.