6:15 zvoní budík, kouknu vpravo, Míša už odjel do práce, líně se protáhnu, ustelu postel a jdu probudit kluky, vytáhnu jim roletu, pak probudit Barču, vytáhnout jí roletu, zpátky ke klukům, chystám jim oblečení, zpátky k Báře, ptám se, jak se vyspala, a co si vezme na sebe, chvíli si povídáme, pak zpátky ke klukům, začínám je vyhánět z postele...

Naší první lásce je deset let. Už deset let jsem hrdou mámou. A také už deset let řeším, jak to všechno kolem dětí dělat, co nejlépe. A právě zvládnutí tohohle našeho nejdůležitějšího poslání nás nikdo neučil. Jak rodičovat, abychom neublížili. Lépe by asi znělo slovo vychovávat, ale to nemám moc ráda.

,,Ach Bože, už je zase ráno!" prolétne mi hlavou první myšlenka dne. Je hodina před zazvoněním budíku.

,,Já ti vážně už jednu fláknu! Nebo ne, počkej až doma kamaráde!" zuřivě cedí skrz zuby jedna z maminek, se kterou se potkávám pravidelně při vyzvedávání syna ze školky. Původně jsem si tedy myslela, že je němá, protože za ty dva roky mi ani jednou neodpověděla na pozdrav.

Když jsem ještě děti neměla, ráda jsem se koukala na ostatní maminky jak to se svými dětmi všechno automaticky umí a všechny mi v tu chvíli připadaly jako bohyně. Hotové lidské bytosti, mámy. Sama nad sebou jsem v té době trochu váhala, říkala jsem si, kdo to všechno maminkování jednou naučí mě, když já se sama v duši pořád cítím...

Není moc věcí, které bych za svůj život označila tak, že je nenávidím. Nenávidět je tedy dost silné slovo, přesto se jich pár najde, to určitě.

Je krásný slunečný jarní den a my se s naší nejmladší téměř dvouleťačkou couráme po úžasně jarně zelené trávě k lesíku kousek za naší místní školou a krátíme si tak chvíli, než budeme moci vyzvednout zbytek posádky z právě probíhajících kroužků. Válka na Ukrajině trvá už déle než měsíc a já jsem za tu dobu již rezignovala na každodenní pachtění...

Je sobota dopoledne, venku je tak hnusně, že zůstáváme doma za pecí. Šůruju nánosy bordýlku, který se za týden zase nahromadil při všudypřítomném každodenním dětském působení.

,,Cože? A kam utekl celý dnešní den?" divím se polo naštvaně. A právě v tuhle chvíli mi dochází, že můj čas letí neuvěřitelnou rychlostí a zároveň zcela neviditelně. Tenhle pocit v sobě mám už dlouho, ale dnes konečně vylezl na povrch a dostal slovní formu.

,,Šlapej, makej, makej, to dáš a bude vychlazená odměna, makej, makej, jo" slyším manžela jak mě povzbuzuje k výkonu. K výkonu na kole, v Chorvatsku, v totálním vedru v Chorvatsku. Je mi zle.